New York 3

I když jsme se celkem vyspali bylo ráno o něco pomalejší, do kavárny na Broadwayi jsme na bagely a palačinky přišli o půl hodiny později a sraz s Mírou před Muzeem moderního umění tak museli posunout. Z metra jsme vystoupili na páté avenue, na nejdražší nákupní ulici na světě potkali a vyfotili si Steffi, někdejší #1 tenistku táhnoucí se s dvěma prckama a v 11 stáli před MoMA, Museum of Modern Art.

Míru jsme našli hned a vydali se do různých pater. Hodně obrazů nevyčíslitelných hodnot bylo typu "modrýobdelník" nebo "barvavylitánaplátno rovnouzplechovky", ale jinak se toho zajímavého, hlavně v patrech fotografií a designu našlo dost. Třeba půlka patra věnovaná Douglasu Gordonovi, který se proslavil a spoustu cen obržel za zpomalenou 24hodinovou projekci Hitchcockova Psycha, o tři roky později za zpomalenou projekci Vymítače ďábla, ale hlavně za geniální video s cvičeným slonem. Tak nevim:) Sice to bylo nevyzpytatelné moderní umění, ale čekal jsem o něco víc.

Ale hlavně jsme poslední den nechtěli prošvihnout loď k soše Svobody a namířili na jižní cíp Manhattanu nejkratší cestou. Zase na poslední chvíli, ale aspoň nás na Miss New York nebylo tolik. Projeli jsme podél břehu New Jersey, kolem Sochy Svobody od které se na nás vyloupl známý pohled na New Yorský skyline, panorama mrakodrapů, bez věží WTC podstatně chudší a otočili se pod Brooklynským mostem. Všechno jako kdyby jsme jsme znali odjakživa, ale s pohledem na známá místa která jsme ten den prošli to byl trochu jiný pocit.

Holkám letadlo do Lexingtonu startovalo v půl desátý, mě do Bostonu o hodinu pozdějc a na břeh jsme se vrátili až po šestý, takže poslední rozhlédnutí a zalezli jsme do metra směrem Roosevelt avenue v Queensu. V indické čtvrti jsme nic čemu bysme dostatečně věřili nenašli, takže oběd/večeři jsme si dali v důvěryhodné Subwayi a v půl deváté se naše cesty rozdělily. 2/6 zpátky do Kentucky, 3/6 strávit New Yorkskou noc čekáním na ranní letadlo do Miami a já jsem se přes Jamaiskou čtvrť vydal na letadlo z JFK. Bylo ještě menši než při minulé cestě, ale všech 27 lidí se vešlo a stejně jsem ještě před startem usnul, takže mě vzbudilo až hlášení o přistáni v Bostonu.

Takže New York. Jak se mi v neděli jenom kvůli dalšímu městu nechtělo trávit celou noc v autobuse, nechtělo se mi ve středu zpátky asi stokrát víc. NY nejsou jenom mrakodrapy a jedna socha. Atmosféra kolon věčně troubících žlutých taxíků, manažerů kličkujících mezi nimi na koloběžkách, davů lidí (na US netypicky po svých chodících) a známých míst na každém rohu je neopakovatelná. Vedle sebe nejdražší byty nahuštěné v dvacetipatrových mrakodrapech a 340 hektarový Central Park ve kterém člověk u jezera snadno zapomene že je na Manhattanu, kostely z konce předminulého století nalepené na moderní skleněné mrakodrapy, ruch Broadwaye a čínské čtvrti a klid kolem Ground Zero. V novinách třeba zase recenze poslední hry Meryl Streep, upoutávka na nový muzikál Phila Collinse a začínající US Open. Nemělo to chybu tak třeba zase někdy:)

New York 2

Ráno jsme chtěli vyrazit co nejdřív, na pokoji se toho ani moc jiného než spát dělat nedalo, a vzhledem k nočnímu návratu devátá ještě celkem šla. Sjeli jsme výtahem a v nejbližší kavárně dole na Broadwayi si nechali k snídani připravit čaj, vajíčka, párky, palačinky a sladké bagely. Lidi ve shonu nakupovali snídaně většinou jenom u pultu, my jsme zase tolik neměli kam chvátat a tak jsme v klidu dojedli, sedli na metro a trochu se přiblížili Central Parku a hlavně American Museum of Natural History v parku Theodora Roosevelta na 81. ulici. Trochu rozmazlení nekonečným a o něco lepším Chicagským jsme sice prochodili všechny patra, ale nijak zvlášť nadšeni po třech hodinách zase stáli na kraji Central Parku.

Hladoví jsme metrem zamířili do Čínské čtvrti, městu ve městě přímo mezi Manhattanskými mrakodrapy. V metru kromě nás vystoupili všichni jenom šikmoocí a stejně to vypadalo i nahoře. Chvíli trvalo než jsme prošli všechny bloky s minimem anglických nápisů, čínskými policajty, hotely, bankami a McDonaldy. Oběd ale stál za to, jedinou radou může být opatrnější výběr jídla, sečuánská kuchyně je totiž celkem ostrá už sama o sobě, natož pak jídlo, které je na celém dlouhém lístku mezi čtyřmi, označenými varovnou červenou paprikou. Takže jsem konvici s doneseným čajem vypil skoro celou sám. Ale 3.90$ jsme za menu v centru Manhattanu dali rádi, navíc se nám skoro všem podařilo dojíst donesenýma hůlkama a vydali jsme se konečně směrem do toho pravého Downtownu.

Kolem New Yorkského soudu, v parku před radnicí jsme si dali dalši frappé od Starbucks a s davem došli po Broadwayi na Wall Street. Budova New Yorkské burzy byla ale jak jinak než oplocená s nekopromisní ochrankou takže se nedalo ani nakouknout dovnitř jako za starých časů. Občas jen vyběhlo pár spocených makléřů, ale normálně se za celý den nehnou ven ani na oběd takže v hlavním vchodu žádný velký frmol nebyl. To už jsme se blížili k jižnímu cípu Manhattanu, na kterém jsme ale nestihli poslední vyhlídkovou loď a tak jsme si slavnou sochu s pochodní tyčící se z New Yorkského zálivu na Liberty islandu vyfotili aspoň z dálky a vydali se zpátky na sever.

Směrem k místu, kde se ještě donedávna tyčila nepřehlédnutelná dominanta New Yorkského skylinu, dvě více než čtyřsetmetrové věže World Trade Center, finančního centra když ne celého světa tak určitě Spojených států. V okolí Ground Zero se jinak hektická atmosféra celkem uklidnila. Na každém rohu byly vylepné upozornění aby si nikdo od nikoho nekupoval žádné suvenýry vztahující se k 9-11 a stejně se našlo pár stánků s modely původních věží, fotkami a jinými vzpomínkovými předměty. Ale jinak byl, hlavně kolem seznamů jmen, památníku hasičů, časové osy 11. září s fotkami a velkého, ze zbylých traverz sestaveného kříže, celkem klid. Když nic jiného, tak na každého musela dolehnout tíha prázdného prostoru, vzpomínky na pět let staré záběry a vědomí kolik lidí se odsud nevrátilo z práce.

Pořád jsme ale měli proti původním plánům den spoždění a tak jsme se hladoví ještě vydali hledat Rockefeller plaza. Mrakodrapy mezi 48. a 51. ulicí s nejvyšším Rockefeller Center, sídlem GE a televize NBC, před kterým každé Vánoce stojí kluziště a ohromný vánoční strom [viz happyend v Sám doma 2:)] Hlady jsme už ale skoro neviděli a metrem zamířili zpátky do hostelu zpátky na 101. ulici. Najít resturaci takový problém nebyl, stačilo se rozhlédnout po Broadwayi, vybrat si kuchyni a tak jsme pro změnu večeřeli v italské. Horši to bylo s hospodou, směrem do centra jsme ušli přes dva kilometry než jsme narazili na první, irskou. Takže jsme bez váhání vešli a vybrali z točených piv, z lístku na kterém jako většinou nechyběla česká plzeň. Hledání nějaké další jsme ale už po deseti minutách vzdali a metrem se svezli zpátky domů. Tentokrát přímou cestou a tak jsme šli spát už kolem jedné.

New York 1

Tak fajn, po šesti pracovních týdnech jsem v neděli v 22:20 opustil Manchester, posléze i New Hampshire a po průjezdu mezi mrakodrapy nočním Bostonem jsem byl v 11 vyplivnut na autobusové South station. Všude pobíhala spousta černochů, mexíků, asiatů a dalších pochybných autobusy se přepravujících individuí, prostě rušno jako v pátek odpoledne. Po čokoládovém koktejlu a hodině a půl čekání jsem vystál frontu pod cedulí NYC express a vyrazil na noční cestu. Snažili jsme se dohnat jakési spoždění, takže do Harlemu jsme z dálnice sjeli dokonce ještě s dvacetiminutovým náskokem.

Takže New York. NY, New York City, Big Apple..sice ne největší, každopádně na světě asi nejprofláklejší město. Menhetny, empajry, brodveje a vól strýty, filmová New Yorská atmosféra byla cítít už za tmy. Ale žádné postupné objevování, zastávka byla hned na 8. avenue, mezi Broadwayi a Times square. Prvním obrázkem tedy byl v pět ráno pohled na taxíky zacpanou 42. ulici, mezi nimi hlasitě tůrující kabriolet Lamborghini Gallarda, na kouřících kanálech spící bezdomovce a mezi nimi ve všech směrech kličkující zástupy lidí. To všechno v záři neonů a pod pomalu se rozednívající oblohou. Nebylo tedy divu, že odvoz podivným taxíkem a trocha kokainu na přivítanou mi byla nabídnuta ještě než jsem od zastávky stačil ujít 200 metrů na snídani do nejbližšího McDonalda.

Rychle jsem se rozkoukal a z divoké ulice zase zaplul zpátky do podzemí, protože jak jsem správně tušil, metro nebude mít tři na jednom náměstí se křížíci trasy jako normálně a dostat se na nedaleké letiště La Guardia nebude tak snadné jak vypadá na mapě. Takže jsem podzemím nechtěně navštívil celý Manhattan, okraj Bronxu a přejel celý Queens a na letiště dorazil po hodině a půl akorát na čas. Zrovna přišla zpráva z Chicaga, že mají kluci spoždění, takže se plány o celých třech dnech začaly vytrácet, ale Iveta s Káťou přistáli na čas a tak jsme v devět vyrazili nejkratší cestou do centra. Na rozkoukání nemohlo být nic lepšího než kafe a koláč od Starbucks na trávě Central Parku s výhledem na věčně rozestavěné mrakodrapy a náročnou noc na trávě vyspávajícího bezdomovce.

Kluky jsme nechtěli připravit o nic důležitého a tak jsme se prošli po Time Square a na něm si vyfotili známého Naked Cowboye, prochodili severní část Manhattanu a zamířili zpátky na La Guardii. A zase spoždění. A pak zase ztracené bágly. Do hostelu na Broadwayi jsme tedy dorazili devět hodin po plánovaném srazu a po rychlé sprše a večeři v mexické restauraci hned zamířili do města. Během hledání Empire State Buildingu jsme obešli Madison Square Garden aby jsme našli jeden jediný plakát připomínající že jsou v ní doma hokejoví Rangers. Jednou omlouvou teda bylo že sezóna začíná až za měsíc a půl a druhou, že jediným hokejistou na plakátě byl náš loňský skorokrál National Hockey League.

Ale nejvyšší místní panelák se nakonec dobře hledal i ve všem tom ruchu, navíc se už začínalo připozdívat a tak jsme konečně zapluli do luxusního přízemního patra Empire State Buildingu. Na konci nekonečných mramorových chodeb, ze kterých i po takové době dýchala atmosféra třicátých let, jsme se zařadili do fronty na vstupenky na výtah do 86. patra. Nahoru jsme vyjeli za pěkných necelých čtyřicet vteřin, tedy zhruba stejně rychle jako starým hostelovým výtahem do pokoje o 79 pater níž. Výhled byl úžasný, jaký jen může z 381 metrů na jedno z nejživějších měst chvíli před půlnocí být. V záplavě světel jsme zaregistrovali známou Madison Square Garden, zářící Time Square, ve své době s Empirem ve výšce soupeřící Chrysler Building a na severu ohromnou plochu temného Central parku. O půlnoci jsme pak mezi posledními sjeli výtahem dolů a počítali, že se tím náše pondělní výprava chýlí ke konci. Expresním nestavícím metrem jsme se ale nechtěně ještě jednou podívali až na sever do Uptownu, potom zpátky do Downtownu a po další půlhodině čekáni jsme na zastávce probudili všechny usnuvší a nasedli na správný vlak na 101. ulici. Metro vypadá sice pořád jaksi rozestavěně, ale jinak čistě, vlaky jsou klimatizované, všude jinde ale není jako normálně v létě zima a v zimě teplo, ale 24 hodin denně příšerná vyčerpávající sauna. K tomu se nám ještě nepodařilo úplně ideálně vystoupit, takže jsme si dali ve dvě ráno průchod naštěstí relativně klidnou černošskou čtvrtí a utahaní usli až skoro v půl třetí.

USA 2nd time

My second stay in the US surprisingly keeps changing my attitude to this country. Last year I was impressed so much by the nature and by everything what makes the US that what it is, but at the same time I was disappointed with all those things that make the US so unfriendly and anonymous. One of the reasons was definitely my first impression, which I made in Chicago. This industrial city, second fattest in whole country, so dirty around the Loop and full of dangerous districts occupied by Hispanics, Mexicans and afroamericans was great to find out how do the US really look like, but couldn`t make me feel wanting to spend more than those ten days there. It was really that what I expected from all those movies and it was fun to experience that personally, but it also made me considering the US as an unfriendly country, where only money counts and where`s no space for anything else. I haven`t felt the same in much bigger New York neither in San Francisco last year, but the first impression was too strong and the rest of my stay didn`t change my opinion.

But Manchester and whole New England brought me another surprise. I arrived with the same idea, thinking about a summer that could bring me nothing else but some money, improving my English skill or experience of living on my own. The more I was surprised after a month. Although it`s difficult to judge it objectively because all those bad things like working 60 hours in one week while frizzling on the sun in 100 degrees and eating pizza three times a week are usually very fast forgotten and only good memories remain.

The city is much different from those we`ve learned last year. Although it`s the largest city of New Hampshire it`s not too busy, reaching from the slow flowing river Merrimack up to the hills on the east. One hour of driving far from White mountains, it`s one hour to Hampton beach on the seacoast and the same distance south to Boston. Cities, nature..everything much more european than what I`ve seen before. But the biggest diference is probably the friendliness of most of the people. Of course we`ve met many exceptions but I was surprised and it took me a long time to believe that it`s really not predicted. Most of the people are mostly purely happy when they see us in the bank, café, at the gas station, even while shopping in a supermarket..and of course in a pub. Everybody`s smiling all the time, ready to talk and frankly interested in one`s problems. Maybe local relationships are not to so developed like in our neighbourhoods and villages, but the feeling, that you can be sure you`ll be treated like an old friend by almost everyone you`ll meet is really very nice. It`s even kind of strange for someone who is not used to to see the courtesy of most of the people. It starts on the street where it usually looks like a contest where people try to let as many cars as possible to overtake them, take a turn or pull out ahead in their lane. When you look like being lost on street or anywhere, you can be sure there`s gonna be someone in a minute to ask you and help you to find what you are looking for. And the same anywhere else, you just won`t be refused when need help. Vice versa, the help will probably be offered to you sooner before you`ll request it:)

This evaluation is maybe too positive, of course there are things that disappointed me and they are reasons why am i looking forward home and in addition, my stay isn`t over yet so there could many things happen. The main difference that influenced me at most of course is meeting all the people that we didn`t have an opportunity to meet last year and it`s really nice to feel like home so far away after not whole two months of living.

© td 08.19.2006

Bretton Woods

Tak to Bretton Woods, kterým jsme ve White Mountains před dvěma týdny projížděli je opravdu TO Bretton Woods do kterého v roce 44` svolal Roosvelt 44 států na konferenci a třeba i spolu s Keynesem tam podepsali zakladatelské smlouvy Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a obrysy o rok mladšího OSN. Btw taky začal platit brettonwoodský měnový systém o zavěšení evropských měn na dolar díky němuž to pak v Evropě dalších dvacet let všechno tak dobře šlapalo. Příště něco interesantnějšího, ale když jsem ve fotkách z výletu dokonce našel fotku onoho Mt. Washington hotelu tak jsem neodolal něco nenapsat:)

vsechnocodokazessnist

V neděli jsme si dali dopoledne klídek a kolem druhé se vydali do největšího Manchesterského buffetu. Tedy allyoucaneatu. Celkem luxusní, i když pro místní spíš podřadné restaurace. Člověk si v ní totiž musí všechno jídlo donést ke stolu sám. Drobná nevýhoda, která je ale bohatě vyvážená tím, že přinést si ho může kolik chce..aaa kolikrát chce:) Co se odehrávalo za zdmi Manchester Buffet je na založení nového blogu, měli jsme jednoduše všechno od každého druhu masa, pizzy, mořských potvor, sushi, příloh, ovoce, zeleniny..zlomovým bodem, kámenem úrazu a zakopaným psem v proleženém a prospaném zbytku odpoledne bylo objevení nakrájených banánů v jahodovém sirupu, ananasu a vanilkového pudinku. K tomu ještě výborná vlastnoručně točená vanilková/čokoládová/vanilkovočokoládová zmrzlina, takže nikdo nezůstal u jednoho talíře a žádné další odpolední plány už na řadu nepřišly.

Jinak se moc překvapení nekoná. Pokutám se zdárně vyhýbáme a tak mi za poslední týden přišla jedna jediná za přečerpání účtu v bance, práce utíká (=neutíká) pořád stejně, chleba chutná (=nechutná) a auto jezdí (=fakt ještě jezdí) taky tak a tak byla tenhle týden jediným spestřením úterní návštěva Strangebrew. U kyblíku kuřecích křídel a točeného plzeňského urquellu jsme si poslechli kapelu, v televizi skoukli kus baseballového matche a kolem 11 se vydali zpátky domů.

prodloužený víkend

V pondělí jsme se vzbudili někdo rozlámáný, někdo plný sil, každopádně do deště a tak o práci nemohla být řeč. Do banky jsme odvezli šeky a zjistili, že poslední tři notebooky z cirkusové akce zbyly v celém New Hampshiru na skladě jenom v hlavním měste Concordu a vyrazili jsme na cestu. V Circuit city byly Acer notebooky připavené v obyčejných kartonových krabicích a u pokladny jsme ho dostali rychle jako kdyby jsme kupovali pár prázdných cédéček. Ondrův megavýhodný nákup tedy za 400 dolarů čítal průměrný Acer notebook s Centrinem a 512 ramkou, tiskárnu s kopírkou a skenerem, WiFi router a kupu ochranného softwaru v hodnotě dalších 50 dolarů. S radostí jsme doma všechno sprovoznili a i když odpoledne vylezlo sluníčko, nechtěli jsme si kazit den a tak se o práci nikdo pro jistotu už nezmínil. Lepším plánem byla výprava do multikina v Hooksetu a shlédnutí přeplácané pohádky o Pirátech z Karibiku. Ale proč ne, aspoň jsme se podívali do kina, které, i když za stejnou cenu jako u nás, zdaleka stejné pohodlí nenabídlo. Zima, málo místa na nohy a pár umlaskaných amíků s pětilitrovými kyblíky popkornu na klíně na zážitku moc nepřidaly.

Út, St a Čt ryze pracovní, takže se toho moc nestalo. U vanu nám akorát upadly boční výsuvné dveře, takže jsou teď přidělané napevno (doufáme) a nastupujeme kufrem, který se zase za jízdy musí zavřený držet na provazu. Ale kromě toho, že nejde zavírat řidičovo okýnko, dveře u spolujezdce jdou zase otvírat jenom zvenčí a rádio hraje jen když projíždíme kolem baseballového stadionu na Bridge street, jezdí Drakouš (pokud nenecháme benzín v nádrži klesnout pod čtvrtinu) pořád spolehlivě.

tak opět..volno!!!

Po napůl pracovním čtvrtku, pracovním pátku a sobotě jsme v neděli ráno konečně vyrazili z Manchesteru. Na sever, podívat se po dlouhé době do pořádných kopců, White Mountains na severu New Hampshiru. Trochu nečekaně byla naše první zastávka v narvaném obchodě s lyžařským vybavením, ve kterém jsme takhle začátkem srpna takový provoz ani pět prodavačů nečekali. Ale ceny nás i v třiceti stupních donutily si aspoň něco vyzkoušet, zapamatovat si polohu obchodu a vyrazili jsme dál. Na kousek před obchodem na dálnici hořící auto nebyl moc pěkný pohled tak jsme po rychlém obědě u McDonald`s konečně vjeli do hor.

S jediným cílem někdesevykoupat jsme kousek od nejvyšší hory Mt. Washingtonu narazili na vacation area Attitash a tak různě se vydali na sluníčko se zmrzlinou, na lanovku a z ní na kolech na downhill nebo do ledové řeky. Domů jsme vyrazili v šest, ale protože strávit neděli mimo město nás ten den asi nenapadlo samotné, zakončili jsme čtyřsetkilometrovou cestu v Manchesteru po večeru prostátém v kolonách až chvíli před devátou.

parking ticket nr. 3

Ve Wynridge nás už nemá co překvapit. Dům známe od základů po komín nazpamět, někteří z nás už absolvovali i návštěvu v klimatizovaném apartmánu se sklenicí ledového čaje a posezením nad rodinným albem, zatímco jiní na rozpálené střeše zrovna vybíjeli roje vos a nastavovali jim svojí holou kůži. Občas odněkud přijde cola, která se tady ale nedá pít (240 gramů cukru na dva litry u nás snad nemá ani zdaleka) a tohle je zase další nepitelný extrém, takže nejradši jsme v horku obdarováni ledovou vodou.

Z typického denního rozvrhu (7:00 vstát, 8:00 odjezd, 20:00 příjezd, 21:00 večeře, 22:00 spát) nás vyvedlo jen úterní krátké vykoupaní které jsme stihli těsně před zavírací dobou a čtvrteční 100$ pokuta (3. v pořadí, opět práce strážmistra Sawyera). Za ní mohly víkendové rošády s auty, které zorganizoval Ryan, ale stál za nimi hlavně další šéf Tim v kombinaci s alkoholem od polských bratrů z přízemí. V důsledku toho všeho jsem prostě v neděli v 11 večer parkoval cizího Chevroleta před cizím domem a nevšiml si nenápadně značky. Odednes si tedy už nikdo s nikým auto nevymění, ale šek jsem stejně musel vypsat ze svého účtu.

V úterý bylo zatím asi nejhůř. Tak, že se zpráva o místním počasí večer vešla i do události na čt1..po ranním dešti se teplota odpoledne vytáhla na 37C, vzduch byl jako z rozpálené trouby, lilo z nás a potili jsme se i pod namočenýma tričkama, takže večer zase všechno vyřešil osvěžující manchesterský bazén. Z extrému do extrému, dneska je zase 20 stupňů a od rána prší takže to opět na moc práce nevypadá.