Review 2006

Poslední post z amerického kontinentu..

..aspoň pro tenhle podzim.

Nevim jestli je to hodně znát, ale poslední dobou se to tu příliš nehýbe. S klesajícími pracovními dávkami se totiž vyvrbilo hodně zážitků nepracovních, které asi nezapomenu a tak o nich ani nebudu psát..live only:) Každopádně to strašně uteklo, září obzvlášť a zbývají mi tady po zítřejších rollercoasterech v Six Flags poslední cca 4 hodiny volného času v pondělí ráno. Tyto pravděpodobně padnou na utracení některých z mnoha vydělaných dolarů a pak už jen..Boston, Paříž, Prague a v úterý na oběd doma. Mám tady z toho všeho podstatně jiný pocit než při minulé návštěvě, celkem pozitivnější a to i bez bez některých zářijových zážitků. Ale o tom jindy.

Pondělní odlet si už ale pravděpodobně nerozmyslím a tak se tedy, i když po posledních dnech celkem nerad, v Manchesteru chystám strávit poslední dopoledne..see ya home.

vsechnocodokazessnist

V neděli jsme si dali dopoledne klídek a kolem druhé se vydali do největšího Manchesterského buffetu. Tedy allyoucaneatu. Celkem luxusní, i když pro místní spíš podřadné restaurace. Člověk si v ní totiž musí všechno jídlo donést ke stolu sám. Drobná nevýhoda, která je ale bohatě vyvážená tím, že přinést si ho může kolik chce..aaa kolikrát chce:) Co se odehrávalo za zdmi Manchester Buffet je na založení nového blogu, měli jsme jednoduše všechno od každého druhu masa, pizzy, mořských potvor, sushi, příloh, ovoce, zeleniny..zlomovým bodem, kámenem úrazu a zakopaným psem v proleženém a prospaném zbytku odpoledne bylo objevení nakrájených banánů v jahodovém sirupu, ananasu a vanilkového pudinku. K tomu ještě výborná vlastnoručně točená vanilková/čokoládová/vanilkovočokoládová zmrzlina, takže nikdo nezůstal u jednoho talíře a žádné další odpolední plány už na řadu nepřišly.

Jinak se moc překvapení nekoná. Pokutám se zdárně vyhýbáme a tak mi za poslední týden přišla jedna jediná za přečerpání účtu v bance, práce utíká (=neutíká) pořád stejně, chleba chutná (=nechutná) a auto jezdí (=fakt ještě jezdí) taky tak a tak byla tenhle týden jediným spestřením úterní návštěva Strangebrew. U kyblíku kuřecích křídel a točeného plzeňského urquellu jsme si poslechli kapelu, v televizi skoukli kus baseballového matche a kolem 11 se vydali zpátky domů.

prodloužený víkend

V pondělí jsme se vzbudili někdo rozlámáný, někdo plný sil, každopádně do deště a tak o práci nemohla být řeč. Do banky jsme odvezli šeky a zjistili, že poslední tři notebooky z cirkusové akce zbyly v celém New Hampshiru na skladě jenom v hlavním měste Concordu a vyrazili jsme na cestu. V Circuit city byly Acer notebooky připavené v obyčejných kartonových krabicích a u pokladny jsme ho dostali rychle jako kdyby jsme kupovali pár prázdných cédéček. Ondrův megavýhodný nákup tedy za 400 dolarů čítal průměrný Acer notebook s Centrinem a 512 ramkou, tiskárnu s kopírkou a skenerem, WiFi router a kupu ochranného softwaru v hodnotě dalších 50 dolarů. S radostí jsme doma všechno sprovoznili a i když odpoledne vylezlo sluníčko, nechtěli jsme si kazit den a tak se o práci nikdo pro jistotu už nezmínil. Lepším plánem byla výprava do multikina v Hooksetu a shlédnutí přeplácané pohádky o Pirátech z Karibiku. Ale proč ne, aspoň jsme se podívali do kina, které, i když za stejnou cenu jako u nás, zdaleka stejné pohodlí nenabídlo. Zima, málo místa na nohy a pár umlaskaných amíků s pětilitrovými kyblíky popkornu na klíně na zážitku moc nepřidaly.

Út, St a Čt ryze pracovní, takže se toho moc nestalo. U vanu nám akorát upadly boční výsuvné dveře, takže jsou teď přidělané napevno (doufáme) a nastupujeme kufrem, který se zase za jízdy musí zavřený držet na provazu. Ale kromě toho, že nejde zavírat řidičovo okýnko, dveře u spolujezdce jdou zase otvírat jenom zvenčí a rádio hraje jen když projíždíme kolem baseballového stadionu na Bridge street, jezdí Drakouš (pokud nenecháme benzín v nádrži klesnout pod čtvrtinu) pořád spolehlivě.

tak opět..volno!!!

Po napůl pracovním čtvrtku, pracovním pátku a sobotě jsme v neděli ráno konečně vyrazili z Manchesteru. Na sever, podívat se po dlouhé době do pořádných kopců, White Mountains na severu New Hampshiru. Trochu nečekaně byla naše první zastávka v narvaném obchodě s lyžařským vybavením, ve kterém jsme takhle začátkem srpna takový provoz ani pět prodavačů nečekali. Ale ceny nás i v třiceti stupních donutily si aspoň něco vyzkoušet, zapamatovat si polohu obchodu a vyrazili jsme dál. Na kousek před obchodem na dálnici hořící auto nebyl moc pěkný pohled tak jsme po rychlém obědě u McDonald`s konečně vjeli do hor.

S jediným cílem někdesevykoupat jsme kousek od nejvyšší hory Mt. Washingtonu narazili na vacation area Attitash a tak různě se vydali na sluníčko se zmrzlinou, na lanovku a z ní na kolech na downhill nebo do ledové řeky. Domů jsme vyrazili v šest, ale protože strávit neděli mimo město nás ten den asi nenapadlo samotné, zakončili jsme čtyřsetkilometrovou cestu v Manchesteru po večeru prostátém v kolonách až chvíli před devátou.

parking ticket nr. 3

Ve Wynridge nás už nemá co překvapit. Dům známe od základů po komín nazpamět, někteří z nás už absolvovali i návštěvu v klimatizovaném apartmánu se sklenicí ledového čaje a posezením nad rodinným albem, zatímco jiní na rozpálené střeše zrovna vybíjeli roje vos a nastavovali jim svojí holou kůži. Občas odněkud přijde cola, která se tady ale nedá pít (240 gramů cukru na dva litry u nás snad nemá ani zdaleka) a tohle je zase další nepitelný extrém, takže nejradši jsme v horku obdarováni ledovou vodou.

Z typického denního rozvrhu (7:00 vstát, 8:00 odjezd, 20:00 příjezd, 21:00 večeře, 22:00 spát) nás vyvedlo jen úterní krátké vykoupaní které jsme stihli těsně před zavírací dobou a čtvrteční 100$ pokuta (3. v pořadí, opět práce strážmistra Sawyera). Za ní mohly víkendové rošády s auty, které zorganizoval Ryan, ale stál za nimi hlavně další šéf Tim v kombinaci s alkoholem od polských bratrů z přízemí. V důsledku toho všeho jsem prostě v neděli v 11 večer parkoval cizího Chevroleta před cizím domem a nevšiml si nenápadně značky. Odednes si tedy už nikdo s nikým auto nevymění, ale šek jsem stejně musel vypsat ze svého účtu.

V úterý bylo zatím asi nejhůř. Tak, že se zpráva o místním počasí večer vešla i do události na čt1..po ranním dešti se teplota odpoledne vytáhla na 37C, vzduch byl jako z rozpálené trouby, lilo z nás a potili jsme se i pod namočenýma tričkama, takže večer zase všechno vyřešil osvěžující manchesterský bazén. Z extrému do extrému, dneska je zase 20 stupňů a od rána prší takže to opět na moc práce nevypadá.

poslední červencové volno

V sobotu jsme si dali lehkých 7 hodin práce ve Valley s osvědčenou přestávkou v nedalekém bazénu. Za půl hodiny jsme stihli porušit jen dvě pravidla [žádné jídlo v okolí 10 metrů od bazénu -> takže nikde a diving -> po skočení do vody příliš dlouhá prodleva před vynořením a začátkem temp..Míro sorry, plavčíci jsou jinak docela dobrý kluci, ale tohle je už fakt moc:)] Večer jsme skoukli celý týden odkládaný Butterfly effect a těšili se na volnou neděli.

Ta začala po ranním vegetění až poledním výletem do Burger Kingu. Dvacet hamburgrů se nikomu objednávat nechtělo, takže jako na blázna koukali zase na mě. Všechno jsme do sebe nacpali, vypili pití, dotočili pití, vypili pití a na cestu domů dotočili pití (normální americký free refill) a na třetí se vydali na nohejbal. Zase hrozné vedro, tak jsme po něm ještě popojeli kus za Manchester, naskákali do neskutečně teplého Glenn Laku a po dalším filmu a dalším krocanovi šli plní sil spát.

fckng weather

Pátý den ve Winridge. S obyvateli prvního domu se známe už důvěrně. Víme kam zajít pro flašku koly když je třeba osvěžení, kam pro pytlíky ledu když jsou třeba schladit puchýře na spálené ruce a kam pro pár whatthefuck výkřiků když polámeme pár kytiček před čtvrtým apartmánem. Práce moc neutíká, ale ještě tak tři dny a můžeme se stěhovat na další:)

Počasí je čím dál tím horší, tak čtyři pět dnů je obvykle jako před bouřkou, pořád přes 30C, dusno, vlhko, ráno nás na ulici polije těžký horký vzduch, spotíme se než dorazíme na místo, takže celý den pijeme, pijeme a měníme trička. Potom zabouří, sprchne, dva dni jsou celkem přijemné a zase všechno znovu. Ale začínáme si docela zvykat, až na jeden krizový den jsme docela v pohodě odpracovali 56 hodin. Jenom ve čtvrtek jsme v poledne všichni naráz vedrem a dusnem omámení slezli ze žebříku, pod stromem usli a probrali se až po hodině. S 50ti% výkonností jsme odpracovali odpoledne a už v šest se vydali do bazénu v Manchesteru. Po zavření bazénu jsme se přesunuli do městského parku na Elm street, poslechli si kus pohodového open air country a jako normálně byli před devátou doma.

Wynridge forever

Tak jsme po prospané neděli čekali v osm ráno před Tomovým domem. Ryan nás nasměroval do paint storu a byl při nakupování nečekaně štědrý. Už to se zrovna moc nezdálo. Další směr po dálnici směr Boston a po dvaceti mílích sjezd do Widhamu. Najednou jsme stáli v komplexu šesti šestidomů (jj, 6x6) a došlo nám na co budeme tolik věcí potřebovat.

Základní postup před každou novou prácí je seznámení se s budgetem (cca počet hodin práce), vydělení počtem lidí a potom desíti, jedenácti, průměrným pracovním dnem. To dá dohromady zhruba počet dní na práci. Když z Ryana vypadlo 1700 hodin neměli jsme ani chuť něco čímkoliv dělit a vydali se rovnou na obhlídku. Jak Ryan správně podotkl, budeme tady asi till the end of the days, tedy do konce časů:) Je to tedy tak nějak tady a za první tři dny máme hotovou zhruba třetinu toho prvního od příjezdové cesty:)

Navíc se mi dneska podařilo pořidit si jedno z mojich nejmíň oblíbených zranění, když jsem se dlaní opřel o rozpálený motor sprejeru, takže jsem skoro celý den strávil hledáním lékárny, nemocnice a skučením mezi střidáním ledů na mojí napuchlé ruce. K večeru začalo pálení pomalu ustávat, takže jsem se snažil s ručníkem ovázanou rukou běháním po žebříku a sprejováním dohnat co se dalo, ale tma nás ve třičtvrtě na devět stejně donutila všechno pobalit a vydat se domů.

Jinak Míra je od pondělí s Tomem ve Strattonu ve Vermontských horách takže se nám stýská a za trest musíme jíst o třetinu větší porce večeří, už aby byl zase zpátky:)

ne-děle

sleepin`..:)

Tak na okraj : to to nějak letí, to už to fakt bude měsíc?

Tak na okraj 2 : neřikám že chyba musí být bezpodmínečně na mojí straně, ale na účtu je pohyb nulový a večeře zatím taky žádná nedorazila. Takže si dávejte pozor při vyplňování adres a čísel účtů, nebo na balíčky pište nějak srozumitelně, že nejsou pro občany rumunské národnosti. Vybíraji totiž dole poštu a mohl by v tom být stejný zádrhel jako v tom, že už dávno máme PINy, ale už týden marně čekáme na kreditky, které měly přijít o tři dny dřív a zespodu nám je ještě nikdo nepřinesl:)

like a small party

V neděli mělo v devět začít pršet, ale předpověď se konečně taky jednou aspoň trochu sekla, takže se liják spustil až v 9:08. Takže zase volno, na dvě hodinky jsme zajeli do Valley udělat pár věci které se daly i v dešti a zase zpátky. Odpoledne jsme prošli největší sport, Sports Authority a Bob's Store s oblečením. Domů jsem dorazil jenom s jednimi Speedo plavkami, ale aspoň jsme znovu promysleli co všechno že tady budeme muset nechat nebo jak obalamutíme Deltu aby jsme všechno pobrali až se budeme vracet. Ne že by to byly až tak důležité věci, ale tak při těch cenách..nejlepší model K2 kolečkových bruslí za 99 dolarů, všechny Levis džíny za 30, Quicksilver trička za 10, košile Calvin Klein za 20 a tak pořád dokola..a taky jsem zjistil jak v obchodech šetří místo když se jim v označení velikostí už nevejdou x-ka před L. Jednoduše takhle:)


Večer nás Tom pozval k sobě domů. Stůl na fotbálek už opravdu profi, nejen promazaný a obalený bandážema, ale i vodováhou přesně vyvážený takže turnaj i celá party v typickém americkém obyvatelném sklepě mohly začít. Všechno bylo připravené takže bylo všeho dost i když dorazilo celé vedení i bulharská posádka. Všechno se povedlo, domů jsme dorazili před čtvrtou s povolenými ztrátami bez utomausnuvšího Míry..

a zase volno

V pátek jsme vyrazili do Valley, ale předpověď nezklamala a po obědě jsme se v lijáku sešli doma. Vyrazili jsme do města, v bestbuyi pořídili philips haircutter a v po čtrnácti dnech ve fastfoodu v burgerkingu k večeři patnáct hamburgrů a hranolky. Natlačili jsme je do sebe zrovna když volal Tom co máme večer v plánu, tak jsme za ním na desátou vyrazili do města. Kapela neměla chybu, nadšením stála celá Strangebrew, tak jsme do sebe po pěti hamburgrech s předstíraným vděkem nacpali dalších pár kuřecích křídel, ochutnali dva vermontské pšeničné Harpoony a přesunuli se na fotbálek. Ještě jsem neviděl aby si někdo před hrou procvičoval zápěstí, madla obaloval vlastníma bandážema a speciálním olejem promazával tyče, ale podle toho to taky vypadalo. Za dvě minuty to bylo se štěstím 1:7 a mohli jsme proti Tomovi s Ryanem pustit další. Tak jsme se prostřídali, seznámili se zbytkem Painting plusu, klukama s Bulharska a Kolumbie, doposlechli kapelu a po skorojakočeské plzni se v jednu vydali domů.

tak trochu working week

Trošku se to tady nehýbe což je způsobeno především tím, že mám tenhle týden jakš takš co dělat a ne trávit celé dny nesmyslným bušením do klávesnice. Mám co dělat znamená nedélní šestihodinové zahřátí a následné čtyři dvanáctihodinové pracovní dny po kterých nezbýval čas na nic jiného než na pizzu nebo nějakou z tradičních kombinací (vepřové, hovězí, krocaní) x (brambory, rýže, kaše, těstoviny) x (okurka, rajče) x (Coors light, Bud light, limo) [vždy jedno od každého] a zmrzlinu. Zmrzlinu ke každé příležitosti protože tady je, jako všechno ostatní způsobující nadváhu, levná. Za 12 dolarů jsme jí ve čtyřech kyblících nakoupili necelých 7 litrů a během necelých čtrnácti dnů jí zase máme na seznamu docházejících potravin.

Zítra je podle předpovědi šedesátiprocentní pravděpodobnost srážek takže třeba trochu času bude, jinak mi můžete víte co:)

A) posílat večeře na adresu 645 Chestnut Street, Manchester 03104 New Hampshire, USA a to ve stavu, ve kterém přežije transport a bude snadno připravitelná v mikrovlnce.

B) posílat 9 dolarů na účet č. 83874828200 u Banknorth Manchester abych mohl ze žebříku slézat o hodinu dřív.

Kombinace A+B se nevylučuje, stejně jako opakované plnění kteréhokoliv výše uvedeného. A tímto vším ušetřený čas budu věnovat výhradně psaní a uploadování fotek:)

a tak další víkend...

Nic zvláštního se neděje pokud za zaznamenání nestojí problémy jako že barva někdy pořádně nekryje, vosy maji radost s každého náznaku že si s nima chce někdo hrát, cena benzínu se dramaticky blíží ke třem dolarům (= 18 Kč za litr!!), cena elektroniky stejným tempem padá k zemi že se gigové usb disky prodávají jako rohlíky a sluníčko si vynahrazuje propršené dny takže je vážně každý den přes třicet.

Tak jsme v pátek zase 10 hodin natírali, sprejovali a natírali, v sobotu jsme po nedohodě se s majiteli ve čtvrtek umytého baráku dostali nečekané volno, které jsme strávili chozením po městě, obchodech a usínáním na baseballovém zápase Manchester vs. Merrimack. Náš druhý zápas, ve kterém jsme dokonce vydrželi přetrpět celou třetinu, ale za hodinu jsme se dočkali akorát čtyřech povedených odpalů, které byly stejně v poli ze vzduchu chyceny, ale jinak samých outů, ballů a striků což jsou všechny možné názvy pro nepovedený nadhoz nebo odpal. A že jich tady kluci umí.

V neděli nás čekala malá dodělávka domu s kterým se kvůli počasí pářeme už celý týden, ale protáhla se na šest hodin, takže jsme večer stihli už jenom skočit do bazénu [v době kdy do něj mohou jen Manchesterští rezidenti, což jsme teda i my:)] a do vyčerpání se honit na tenisovém kurtu při nohejbale. Jinak se musím podívat, ale prý ho tady absolutně neznají, nehrají, dokonce pro něj ani nemají název. Tom povídal, že kdyby nějakej měl mít, že by to byl asi likeball nebo něco na ten způsob, ale fakt, že kolemchodící a basketbal hrající niggas na nás koukali jak kdyby jsme spadli s Marsu.

Last rainy day of whole summer

Ráno vypadalo ještě hůř než večer takže jsme se z postelí neměli kam hrnout. Před obědem jsme aspoň vyrazili do Bedfordu v dešti omýt příští barák, ale ve tři jsme už zase byli doma a zlákáni výletem do polského obchodu se pustili do pečení chleba. Všechno se povedlo jak mělo a za dvě hodiny jsme z trouby vytáhli jeden opravdový kmínový s krásnou tvrdou kůrou. Tak ráno.

Jinak nevím jak přesně tady fungují předpovědi, když po čtyřech propršených dnech má být zítra 36C, ale zatím vycházejí na +- hodinu přesně tak uvidíme. Večer jsme si byli zahrát nohejbal a vyběhli na skálu rozhlídnout se po Manchesteru a konečně snad fakt začíná být pěkně.

Day-off 2 :-(

Ráno jsme vyrazili už před osmou s plánem akorát dodělat rozdělanou práci. Během ní na mě v druhém patře po píchnutí do vosího hnízda (jak je to s tim příslovím) vylítnul roj vos, ještě docela přátelských když do mě žihadlo zabodla jen jedna, ale vrtačku i okenici jsem pustil stejně, sebe naštěstí ne a se zavřenýma očima čekal kolik si jich na mě ještě bude chtít smlsnout. Dělali jsme co jsme mohli, ale po obědě se strhla bouřka ještě větší než ta úterní a zahnala nás domů. Tam na nás zase čekala pokuta od strážmistra Sawyera za noční parkování, "against flow of the traffic", kdo by si toho tak u nás moh všimnout...20 dolarů nás ale snad nepoloží, aspoň si vyzkoušíme jak se vypisujou šeky, které jsme dostali v bance a neprozřetelně chtěli vyhodit:)

Odpoledne nad knihou a internetem, večer opět nákupní a vařící:) Není to nic moc, v tomhle počasí se ani výletit jinde než po obchodech nedá, ale zítra snad poslední rainy day.

Day-off

Rozdělili jsme se asi na dýl, dostal jsem telefon a Dodgka je už konečně doma takže jsme tři, s Ryanem dohromady čtyři. Ráno se ale, než jsme aspoň stačili sundat z oken okenice, strhla strašná bouřka takže jsme se zase otočili a byl před námi volný propršený den. Ale aspoň jsme v bance zařídili účty - žádné poplatky za vklady, vedení, výběry nebo internet banking, všechno free - odvezli subárko na technickou a ve městě prošli pár obchodů. Večer jsme se rozhodli jednou vynechat vaření a vyrazili do nedaleké Strangebrew taverny. V úterý všechno za půlku, takže jsme se každej za 8 dolarů nacpali kuřecíma křídlama, hranolkama a dohromady vyzkoušeli skoro polovinu z padesáti různých nabízených piv. Nejlepší bylo asi pšeničné UFO z Vermontu s malinovou příchutí, taverna pěkná, ale barová kapela hrála trochu moc nahlas že jsme se vůbec neslyšeli a tak jsme v 10 vyrazili domů vyhlížet lepší počasí.

Z pláže do práce

Zase pondělí. Trochu jsme se promíchali, kluci jeli opet do Valley a já se zbytkem patra, Honzou a Ondrou do Londonderry na další domek v manchesterských lesích. Práce, práce, ale s motorovým sprejerem šlo všechno mnohem rychlejc, takže kromě mého skorosepropadnutí do obýváku a z dvaceti centimetrů na vlastní oči poznání síly sprejeru nic zvláštního. Dodge pořád nikde takže jsme neměli na výběr a po uznalé pochvale od majitele "fuckin' nice and fuckin' fast" nás vzal Ryan domů už před sedmou. Aspoň zbyl čas na originální report z neděle. Zbytek dorazil až před devátou takže na nic než tradiční večerní hody čas nezbyl.

ostravak bloguje z Hamptóna

Ráno sme sa po brekfestu vydrcali z tého Blodgetu a namejřili k móři. Po hájveji sme tam byli včil sme ani nemrkli a už parkingovali za 10 dolárů u teho Hamptón beacha. Sma se rozložili na také jak cyp dlhé a narvané plaži kde to byl samý tlstý amík s velkym kůlerem na ty vše hamburgre a kokakole a chvílu jen tak kókali. Ale už sme se nemohli dočekat teho moře teda spíš oceánu páč sme nikde neviděli ani břeha a vrhli se hned do tech vlnisek. Sme teda nečekali žádné zázraky tu, ale bylo to teda studené jak sviňa aspon byli vsichni na pisku. Tak jsme ani řádně nezaplavčili a už zas běželi ven se ohrat. Tam byly i teda hřiště tak sme koupili balón zase za těch 10 dolárů, teď bez ednoho centu jeste. Sme tam porad hráli ten volejbal, s ňakými amíky co to moc neuměli, borci jim dali, my s Mírou bysme jim teda taky dali kdyby nebyl ten písek tak horkej tak sme prohráli 0:10, ale bojovali sme teda. Tak sme se porad kupali v oceáně a váleli na tem beachi a užívali že nemusime do roboty až teda slnko zapadlo a my byli spalený jak sviň. Ale moc. Tak zase dom, v krámu sme nechali peníz docela v limitu páč nám ani nepredali víno když je ta neděla a vyrazili už teda dom. Teda večeře zas dobry, hodně dobry sme měli krocana celkom tři chody já druhej nemoh tak sem měl jen dva ale dobre. Film byl večír o tech dvou protagonistech, tech kašpárcích Štvrtníčkovi s Lábusam s temy fotbalovémy odposlechy tak sme sa zas nachlámali a v tak v tech jedenast sli teda spat.

Valley West

Ráno jsme se pěkně prospali do půl devátý a na desátou jsme byli ready do práce. Nebylo ale kam jinam, a tak nezbylo než vyrazit do díry za město, do Valley West podívat se na pár modrých domků. Volnějším tempem jsme stihli dva kompletně natřít a v šest vyrazili zpátky. Dvě kila kuřecího masa a bramborových teter se jak jinak než povedly. A sice před volným dnem, ale po filmu jsme ještě před jedenáctou padli do postelí.