Karlštejn trip

Před rokem jsem ani nevěděl že někam pojedu, ještě nedavno přemejšlel jak to může v Belgii studijně vypadat, jak asi přežiju půl roku v nějakým přístavu, a minulou středu to už bylo dlouhatánských 84 dní od návratu a o den víc od poslední zkoušky. Proč minulou středu? Obvyklým letem se Skyeurope s přistáním v Praze v 18.30 přiletěla Irene A Montaner Talavera se kterou jsem se na letišti pěkně našel, a protože přijela jen s malým báglem mohli jsme to vzít rovnou do centra. Po dlouhý době jsem se jako turista podíval do centra..řeka, staromák, orloj, václavák, národní třída, divadlo, mraky focení a spousta jídla. Za tři dni jsem ochutnal jinak taky ne moc častou svíčkovou, rajskou, knedlo vepřo a tak všelijak aby si odvykla belgickým hranolkům. A místo toho něco ještě nezdravějšího :-) Za dva dni toho v Praze na koukání už moc nebylo a tak jsme v pátek, i když bylo hnusně jak ani nepamatuju, s Wendy (která jí jinak měla povětšinou na starost) a několika dalšíma lidma s VŠE vyrazili na Karlštejn. S nutným průběžným zahříváním jsme dva kiláky od nádraží na hrad ušli za necelý tři hodiny, což se Irene takhle před obědem trochu nezdálo, ale prohlídka stála za to. Až na její dýlku a to že nám během ní bylo ukázáno asi pět záchodů z nichž nebyl ani jeden funkční a zrovna byly po nekonečný cestě nahoru k hradu tak potřeba. V čim dál tim větším lijáku jsme úplně durch dorazili zpátky na nádraží, další knedlo vepřo, kofola jako pravá česká "fake coke" a vyrazili jsme zpátky do Prahy.

Více tady.

Dublin

Výkřiky z minulýho tejdne prej byly jedny z nejlíp čitelných, pak zase nesrozumitelný ale ve čtvrtek večer jsem už byl trochu mimo, radši si to po sobě už nečtu. Teď už jsem zpátky s hlavou provětranou čerstvým irským mořským vzduchem a vyhřátej z netypických neirských prosincových 13 stupňů. Do Belfastu jsme se sice nepodívali, ale samotnej Dublin je až na ty ceny jedno z nejhezčích měst jaký jsem kdy viděl a moře plný tuleňů a prosluněný útesy poloostrova Howth byly v tuhle roční dobu ("Nejhorší okamžik pro návštěvu Dublinu je začátek prosince") úžasný. Ale psát nebudu, fotky (z který se ke mě časem dostanou) mluví za vše a navíc potřebuju do Čtvrtka ještě vyplodit něco do školy.

Jedna skupinová

B&W

Útesy kolem Howthu

Věčně se divící tuleň

Amsterdam

Z hlavního města sousedního Nizozemí se zatim všichni vrátili zklamaní a tak jsme v sobotu vyrazili až po obědě s plánem strávit v centru Amsterdamu celou noc. Přeci jenom o něm koluje spousta příběhů, navíc je sobota takže s tim kam se nad ránem uchýlit přece nemůže bejt problém, ne? Centrum a všechny významný budovy [2] a náměstí [3] jsme ale měli prochozený za hodinu a půl. Nafotili jsme nespočet kanálů [půdorys města je fakt originální - viz. fotka], ale kromě kostela na hlavním náměstí to bohužel všude vypadá úplně identicky, člověk se snadno ztratí a navíc procházení se v tak silným větru rychle omrzí. V sympatický hospodě jsme teda aspoň ochutnali jeden Heineken, jeden Amstel a prošli pár ulicema Red Light Districtu, kterej konečně netvoří jen jedna ulice jako v Antwerpách.

Kanály jako pěkný, ne že ne

Po půlnoci, po odjezdu posledního vlaku, jsme se rozhodli najít živou hudbu, klub nebo irskou hospodu..teda cokoli čím musí Amsterdam sobotní večer úplně přetejkat a lákat turisty. Všechny podniky se ale dělí jen na strip bary a coffeeshopy takže výsledkem byly tři kolečka promrzlým centrem, první ranní hodina a s ní začátek jejich zavírání. Židle na stolech, utírání barů, mrtvý ulice v centru a atmosféra evakuovanýho města..tohle že je sobotní Amsterdam?
Unavení jsme skoro bez řečí proseděli čas v několika depresivních barech, na nádražních schodech a do pěti do rána strávili nekonečnou noc. Konečně, popřáli jsme Amsterdamu pěkněj spánek, stejně šel spát asi 6 hodin před náma, a po přestupu v Rotterdamu se nedočkaví postele v 8 ráno probrali zase zpátky v Antwerpách.

Tak už ne, sice jsem si aspoň z venčí prohlídnul známou Melkweg music hall, ale přece jenom je to jen 700set tisícový město a pokud člověk neni zapálenej konzument omamných a psychotropních látek nebo nadrženej námořník, neni to pro strávení noci, ani dne, zdaleka nejlepší místo.

2007-11-25 a zpátky

Ráno jsme vyrazili na nakonec nejlepší místo, o kterým jsem předtim nic nevěděl, na Montmartre. Buhvíproč se stanice metra jmenuje Anvers - francouzsky Antverpy. Umí tam pěkně malovat, úžasným systémem okrádat na skořápkách, vařit svařák, spoustu dalších věcí a na město odjinud lepší výhledy nejsou. Ještě s bílým kostelem na špičce, škoda že jsme se nezastavili včera v noci...

Cesta na Montmartre


Potom Notre Dame, opět Arc de Triumph a od něj po celý Champs-Élysées ke Grand Palace, přes řeku k Invalidovně, parlament, přes řeku zase k Louvru a maratón jsme po Královským paláci, Národní knihovně, Opeře a jednom krásně nasvíceným obelisku zakončili v 6 zase u muzea d`Orsay. Uf. Bastilla na zastávce metra Bastilla naštěstí už nestojí a Louvre je na celej den, takže jsme viděli všechno.

Z Montmartru


Tak se mi jak jinak než líbila - francouzský nadšení pro krásu a umění, schopnost postavit v centru města několik kilometrových parků jako před Louvrem, Invalidovnou nebo Královským palácem, ale narozdíl od živýho Londýna nebo Říma mi připadá jako zaseklá na konci 19. století a žijící jen ze svojí [i když bohatý] historie. Odsouváním mrakodrapů za řeku do La Défense [i když se tu pravda do secesního a gotickýho centra hodí míň než kde jinde], průmyslu na jih Francie, odsuzováním všeho jinojazičnýho [nejen proto jsou tu problémy s imigrantama ze všech evropských měst největší]. A jazyk. Kromě pár nepublikovatelných vět o francouzštině nevim nic a taky proto bych si tu těžko dokázal představit trávení delšího času.

A stylově na odjezd

2007-11-24 Do Paříže

Víkend v Paříži se vyved, oba dny bylo kolem 10ti stupňů, sluníčko svítilo z posledních sil a půlka soboty a půlka neděle byly nakonec až kam. Byl jsem zvědavej hlavně po dvou zážitcích z krátkých několikahodinových návštěv [věž, s davem kolem Louvru k Notre Damu a pryč], při kterých mě Paříž spíš odpudila než zaujala. Bydleli jsme kousek od Archy [to velký okno - na fotce se nezdá, ale 110 metrů je víc než dvakrát tolik co má samotnej ohromnej Vítěznej oblouk] v La Défense. V nejmodernější čtvrti, ve který stojí všechny budovy který pařížani v centru nechtěji - všechny kanceláříplný prosklený mrakodrapy, který se dokonce od roku 1972 ani jinde než tady stavět nesmí.

Odtaď jsme do muzea d`Orsay dorazili docela pozdě, takže na něj zbyla jen hodina a půl za kterou se celý projít nedalo. Ani proběhnout, takže jsme všechny ty impresionistický poklady přelítli jen tak zběžně, snad někdy jindy...od něj kolem rozzářený Eiffelofky a přes řeku. Nahoru se nám nijak zvlášť nechtělo - pohled z ní jsem si stejně už jednou užil a výjezd výtahem by stejně lepší než ten minulej [pro zúčastněné - 1998, po vydání If You Tolerate This od MSP] nebyl. Ale pěkně blikala.



Od věže jsme se vydali k Arc de Triumph na začátku Champs-Élysées, kde se během těch deseti minut v nejchaotičtějším provozu jakej jsem kdy viděl žádná nehoda nestala ?? [na pětiproudým neoznačeným kruháči se podle pravidel rozhodně nejezdí] a to už byla tma. 30€ za nejlevnější špagety se nám obětovávat nechtělo a tak jsme se disponujíce neomezenýma lístkama na metro vydali do Latinský čtvrti.

Mimochodem v ní stojí Sorbonna, ale nikdo na ní už skoro neviděl [tmou ani hlady] a tak jsme večer strávili v zapadlý narvaný hospodě u šneků, mušlí, francouzský kachny v pepřový omáčce, camembertu a zmrzliny..za slušnou cenu tři chody, po kterých jsme ale měli sílu akorát tak vydat se zpátky na sever města do hotelu v La Défense.

Bruggy

Ve středu mě z předmětů nic nezaujalo a tak tenhle tejden ještě zkusim pondělní a čtvrteční kurzy. Poslední čtvrtek byl totiž volnej, vyhrazenej StuDay, tentokrát už oficiálnímu zahájení semestru. V centru města bylo postavených několik pódií a různých sportů, ale na kytary si tu bohužel vůbec nepotrpí a tak se na pódiu střídali jenom DJové. Muzika nakonec celkem dobrá, spousta dárků, nekonečně stánků s čim jiným než hranolkama, ale jinak nezajímavej program a tak jsme vynechali i noční pokračování v klubu Petrol. Je největší v celých Antwerpách [několik tis. lidí], ale znamená to cestu daleko na jih města a hodinový stání ve frontě..takže cesta zpět a spát.

Ve čtvrtek jsem konečně objevil vhodný, 12tieurový holičství. Z pár holandských slov pani nic nepochopila a tak jsem si musel vybrat fotku v knížce. Naštěstí se jí to nakonec úplně nepodobalo a vypadám normálně, jen tu na tu zimu a vítr tady trochu až moc nakrátko. Normálně je jinak standartní cena kolem 20 za samotný ostřihání. Ale jen obyčejně zkrátit si to tu nechává tak 1 z 20, jinak maji všichni účesy překvapivě hodně složitý.

A s kašlem pořád ještě moc nespim, v pátek jsem se ho snažil vyležet, ale po prolitým [=propršeným] sobotním výletu do Brugg je zase zpátky. Vlak nám cestou nabral skoro hodinový spoždění, hustě lilo v kuse od rána do odpoledne, muzeum piva jsme prošvihli o pět minut. Ale i tak pěknej den, na památku jsem si přivez aspoň Hoegaarden skleničku [miska s krávou kradená neni, ta je z Carrefouru] a zapoměl jsem jak jsou krásný, hlavně kvůli spoustě vody, kanálů, starých mlýnů určitě hezčí než Antwerpy. Ale zase doma je doma. A úplně doma je samozřejmě doma ještě víc :-)

Brusel

Babí léto je v plným proudu, předpověď byla skvělá a tak jsme vstali už před 8mou a vyrazili na Centraal Station. Cestování vlakem je spíš zážitek než protrpěná doba a tak jsme za krátkých 40 minut odpočatí vystoupili na Centraal Station jiný, tentokrát Bruselský. Centrum je postavený ve stejným stylu jako jiný města v okolí. Bruselu typickou atmosféru najvíc navoďuje na mnoha místech připomínaná důležitost města v EU, obchody se sladkostma s fontánama chrlícíma výbornou čokoládu a narvaný zahrádky nazdobených restaurací, kterých je tady mnohem víc než kde jinde.

Hlavní ulice před Bruselskou burzou


Tuhle neděli bylo symbolem města i kolo. World carfree day tady berou smrtelně vážně a tak jsme v celým centru i jeho nejbližším okolí za celej den kromě taxíků nenarazili na cokoliv motorem poháněnýho. Nepředstavitelný, v parcích se nebylo kam posadit a kopcovatýma čtyřproudýma ulicema v centru se davy lidí bez ustání proháněly jen na kolech, kolečkových bruslích a na koních.

Před budovou Evropské komise

I městská byla celou neděli free a tak jsme za celej den kromě dalekýho Atomia stihli jinak všechno důležitý jako čurajícího panáčka, katedrálu Saint Michel, Královský palác a poležení v parku u Vítěznýho oblouku. Po běhání z minulýho dne a ESN (Erasmus Students Network) nepříliš zvládlou večerní Pub tour po Antwerpách jsem ale měl chození dost a tak tak došel zpátky na nádraží. Jediným nedělním problémem byl vlak kterej na nádraží vůbec nepřijel, museli jsme čekat na další, horší, pomalejší a zpátky do Antwerp tak dorazili až po hodině a čtvrt někdy před osmou.

New York 3

I když jsme se celkem vyspali bylo ráno o něco pomalejší, do kavárny na Broadwayi jsme na bagely a palačinky přišli o půl hodiny později a sraz s Mírou před Muzeem moderního umění tak museli posunout. Z metra jsme vystoupili na páté avenue, na nejdražší nákupní ulici na světě potkali a vyfotili si Steffi, někdejší #1 tenistku táhnoucí se s dvěma prckama a v 11 stáli před MoMA, Museum of Modern Art.

Míru jsme našli hned a vydali se do různých pater. Hodně obrazů nevyčíslitelných hodnot bylo typu "modrýobdelník" nebo "barvavylitánaplátno rovnouzplechovky", ale jinak se toho zajímavého, hlavně v patrech fotografií a designu našlo dost. Třeba půlka patra věnovaná Douglasu Gordonovi, který se proslavil a spoustu cen obržel za zpomalenou 24hodinovou projekci Hitchcockova Psycha, o tři roky později za zpomalenou projekci Vymítače ďábla, ale hlavně za geniální video s cvičeným slonem. Tak nevim:) Sice to bylo nevyzpytatelné moderní umění, ale čekal jsem o něco víc.

Ale hlavně jsme poslední den nechtěli prošvihnout loď k soše Svobody a namířili na jižní cíp Manhattanu nejkratší cestou. Zase na poslední chvíli, ale aspoň nás na Miss New York nebylo tolik. Projeli jsme podél břehu New Jersey, kolem Sochy Svobody od které se na nás vyloupl známý pohled na New Yorský skyline, panorama mrakodrapů, bez věží WTC podstatně chudší a otočili se pod Brooklynským mostem. Všechno jako kdyby jsme jsme znali odjakživa, ale s pohledem na známá místa která jsme ten den prošli to byl trochu jiný pocit.

Holkám letadlo do Lexingtonu startovalo v půl desátý, mě do Bostonu o hodinu pozdějc a na břeh jsme se vrátili až po šestý, takže poslední rozhlédnutí a zalezli jsme do metra směrem Roosevelt avenue v Queensu. V indické čtvrti jsme nic čemu bysme dostatečně věřili nenašli, takže oběd/večeři jsme si dali v důvěryhodné Subwayi a v půl deváté se naše cesty rozdělily. 2/6 zpátky do Kentucky, 3/6 strávit New Yorkskou noc čekáním na ranní letadlo do Miami a já jsem se přes Jamaiskou čtvrť vydal na letadlo z JFK. Bylo ještě menši než při minulé cestě, ale všech 27 lidí se vešlo a stejně jsem ještě před startem usnul, takže mě vzbudilo až hlášení o přistáni v Bostonu.

Takže New York. Jak se mi v neděli jenom kvůli dalšímu městu nechtělo trávit celou noc v autobuse, nechtělo se mi ve středu zpátky asi stokrát víc. NY nejsou jenom mrakodrapy a jedna socha. Atmosféra kolon věčně troubících žlutých taxíků, manažerů kličkujících mezi nimi na koloběžkách, davů lidí (na US netypicky po svých chodících) a známých míst na každém rohu je neopakovatelná. Vedle sebe nejdražší byty nahuštěné v dvacetipatrových mrakodrapech a 340 hektarový Central Park ve kterém člověk u jezera snadno zapomene že je na Manhattanu, kostely z konce předminulého století nalepené na moderní skleněné mrakodrapy, ruch Broadwaye a čínské čtvrti a klid kolem Ground Zero. V novinách třeba zase recenze poslední hry Meryl Streep, upoutávka na nový muzikál Phila Collinse a začínající US Open. Nemělo to chybu tak třeba zase někdy:)

New York 2

Ráno jsme chtěli vyrazit co nejdřív, na pokoji se toho ani moc jiného než spát dělat nedalo, a vzhledem k nočnímu návratu devátá ještě celkem šla. Sjeli jsme výtahem a v nejbližší kavárně dole na Broadwayi si nechali k snídani připravit čaj, vajíčka, párky, palačinky a sladké bagely. Lidi ve shonu nakupovali snídaně většinou jenom u pultu, my jsme zase tolik neměli kam chvátat a tak jsme v klidu dojedli, sedli na metro a trochu se přiblížili Central Parku a hlavně American Museum of Natural History v parku Theodora Roosevelta na 81. ulici. Trochu rozmazlení nekonečným a o něco lepším Chicagským jsme sice prochodili všechny patra, ale nijak zvlášť nadšeni po třech hodinách zase stáli na kraji Central Parku.

Hladoví jsme metrem zamířili do Čínské čtvrti, městu ve městě přímo mezi Manhattanskými mrakodrapy. V metru kromě nás vystoupili všichni jenom šikmoocí a stejně to vypadalo i nahoře. Chvíli trvalo než jsme prošli všechny bloky s minimem anglických nápisů, čínskými policajty, hotely, bankami a McDonaldy. Oběd ale stál za to, jedinou radou může být opatrnější výběr jídla, sečuánská kuchyně je totiž celkem ostrá už sama o sobě, natož pak jídlo, které je na celém dlouhém lístku mezi čtyřmi, označenými varovnou červenou paprikou. Takže jsem konvici s doneseným čajem vypil skoro celou sám. Ale 3.90$ jsme za menu v centru Manhattanu dali rádi, navíc se nám skoro všem podařilo dojíst donesenýma hůlkama a vydali jsme se konečně směrem do toho pravého Downtownu.

Kolem New Yorkského soudu, v parku před radnicí jsme si dali dalši frappé od Starbucks a s davem došli po Broadwayi na Wall Street. Budova New Yorkské burzy byla ale jak jinak než oplocená s nekopromisní ochrankou takže se nedalo ani nakouknout dovnitř jako za starých časů. Občas jen vyběhlo pár spocených makléřů, ale normálně se za celý den nehnou ven ani na oběd takže v hlavním vchodu žádný velký frmol nebyl. To už jsme se blížili k jižnímu cípu Manhattanu, na kterém jsme ale nestihli poslední vyhlídkovou loď a tak jsme si slavnou sochu s pochodní tyčící se z New Yorkského zálivu na Liberty islandu vyfotili aspoň z dálky a vydali se zpátky na sever.

Směrem k místu, kde se ještě donedávna tyčila nepřehlédnutelná dominanta New Yorkského skylinu, dvě více než čtyřsetmetrové věže World Trade Center, finančního centra když ne celého světa tak určitě Spojených států. V okolí Ground Zero se jinak hektická atmosféra celkem uklidnila. Na každém rohu byly vylepné upozornění aby si nikdo od nikoho nekupoval žádné suvenýry vztahující se k 9-11 a stejně se našlo pár stánků s modely původních věží, fotkami a jinými vzpomínkovými předměty. Ale jinak byl, hlavně kolem seznamů jmen, památníku hasičů, časové osy 11. září s fotkami a velkého, ze zbylých traverz sestaveného kříže, celkem klid. Když nic jiného, tak na každého musela dolehnout tíha prázdného prostoru, vzpomínky na pět let staré záběry a vědomí kolik lidí se odsud nevrátilo z práce.

Pořád jsme ale měli proti původním plánům den spoždění a tak jsme se hladoví ještě vydali hledat Rockefeller plaza. Mrakodrapy mezi 48. a 51. ulicí s nejvyšším Rockefeller Center, sídlem GE a televize NBC, před kterým každé Vánoce stojí kluziště a ohromný vánoční strom [viz happyend v Sám doma 2:)] Hlady jsme už ale skoro neviděli a metrem zamířili zpátky do hostelu zpátky na 101. ulici. Najít resturaci takový problém nebyl, stačilo se rozhlédnout po Broadwayi, vybrat si kuchyni a tak jsme pro změnu večeřeli v italské. Horši to bylo s hospodou, směrem do centra jsme ušli přes dva kilometry než jsme narazili na první, irskou. Takže jsme bez váhání vešli a vybrali z točených piv, z lístku na kterém jako většinou nechyběla česká plzeň. Hledání nějaké další jsme ale už po deseti minutách vzdali a metrem se svezli zpátky domů. Tentokrát přímou cestou a tak jsme šli spát už kolem jedné.

New York 1

Tak fajn, po šesti pracovních týdnech jsem v neděli v 22:20 opustil Manchester, posléze i New Hampshire a po průjezdu mezi mrakodrapy nočním Bostonem jsem byl v 11 vyplivnut na autobusové South station. Všude pobíhala spousta černochů, mexíků, asiatů a dalších pochybných autobusy se přepravujících individuí, prostě rušno jako v pátek odpoledne. Po čokoládovém koktejlu a hodině a půl čekání jsem vystál frontu pod cedulí NYC express a vyrazil na noční cestu. Snažili jsme se dohnat jakési spoždění, takže do Harlemu jsme z dálnice sjeli dokonce ještě s dvacetiminutovým náskokem.

Takže New York. NY, New York City, Big Apple..sice ne největší, každopádně na světě asi nejprofláklejší město. Menhetny, empajry, brodveje a vól strýty, filmová New Yorská atmosféra byla cítít už za tmy. Ale žádné postupné objevování, zastávka byla hned na 8. avenue, mezi Broadwayi a Times square. Prvním obrázkem tedy byl v pět ráno pohled na taxíky zacpanou 42. ulici, mezi nimi hlasitě tůrující kabriolet Lamborghini Gallarda, na kouřících kanálech spící bezdomovce a mezi nimi ve všech směrech kličkující zástupy lidí. To všechno v záři neonů a pod pomalu se rozednívající oblohou. Nebylo tedy divu, že odvoz podivným taxíkem a trocha kokainu na přivítanou mi byla nabídnuta ještě než jsem od zastávky stačil ujít 200 metrů na snídani do nejbližšího McDonalda.

Rychle jsem se rozkoukal a z divoké ulice zase zaplul zpátky do podzemí, protože jak jsem správně tušil, metro nebude mít tři na jednom náměstí se křížíci trasy jako normálně a dostat se na nedaleké letiště La Guardia nebude tak snadné jak vypadá na mapě. Takže jsem podzemím nechtěně navštívil celý Manhattan, okraj Bronxu a přejel celý Queens a na letiště dorazil po hodině a půl akorát na čas. Zrovna přišla zpráva z Chicaga, že mají kluci spoždění, takže se plány o celých třech dnech začaly vytrácet, ale Iveta s Káťou přistáli na čas a tak jsme v devět vyrazili nejkratší cestou do centra. Na rozkoukání nemohlo být nic lepšího než kafe a koláč od Starbucks na trávě Central Parku s výhledem na věčně rozestavěné mrakodrapy a náročnou noc na trávě vyspávajícího bezdomovce.

Kluky jsme nechtěli připravit o nic důležitého a tak jsme se prošli po Time Square a na něm si vyfotili známého Naked Cowboye, prochodili severní část Manhattanu a zamířili zpátky na La Guardii. A zase spoždění. A pak zase ztracené bágly. Do hostelu na Broadwayi jsme tedy dorazili devět hodin po plánovaném srazu a po rychlé sprše a večeři v mexické restauraci hned zamířili do města. Během hledání Empire State Buildingu jsme obešli Madison Square Garden aby jsme našli jeden jediný plakát připomínající že jsou v ní doma hokejoví Rangers. Jednou omlouvou teda bylo že sezóna začíná až za měsíc a půl a druhou, že jediným hokejistou na plakátě byl náš loňský skorokrál National Hockey League.

Ale nejvyšší místní panelák se nakonec dobře hledal i ve všem tom ruchu, navíc se už začínalo připozdívat a tak jsme konečně zapluli do luxusního přízemního patra Empire State Buildingu. Na konci nekonečných mramorových chodeb, ze kterých i po takové době dýchala atmosféra třicátých let, jsme se zařadili do fronty na vstupenky na výtah do 86. patra. Nahoru jsme vyjeli za pěkných necelých čtyřicet vteřin, tedy zhruba stejně rychle jako starým hostelovým výtahem do pokoje o 79 pater níž. Výhled byl úžasný, jaký jen může z 381 metrů na jedno z nejživějších měst chvíli před půlnocí být. V záplavě světel jsme zaregistrovali známou Madison Square Garden, zářící Time Square, ve své době s Empirem ve výšce soupeřící Chrysler Building a na severu ohromnou plochu temného Central parku. O půlnoci jsme pak mezi posledními sjeli výtahem dolů a počítali, že se tím náše pondělní výprava chýlí ke konci. Expresním nestavícím metrem jsme se ale nechtěně ještě jednou podívali až na sever do Uptownu, potom zpátky do Downtownu a po další půlhodině čekáni jsme na zastávce probudili všechny usnuvší a nasedli na správný vlak na 101. ulici. Metro vypadá sice pořád jaksi rozestavěně, ale jinak čistě, vlaky jsou klimatizované, všude jinde ale není jako normálně v létě zima a v zimě teplo, ale 24 hodin denně příšerná vyčerpávající sauna. K tomu se nám ještě nepodařilo úplně ideálně vystoupit, takže jsme si dali ve dvě ráno průchod naštěstí relativně klidnou černošskou čtvrtí a utahaní usli až skoro v půl třetí.

Bretton Woods

Tak to Bretton Woods, kterým jsme ve White Mountains před dvěma týdny projížděli je opravdu TO Bretton Woods do kterého v roce 44` svolal Roosvelt 44 států na konferenci a třeba i spolu s Keynesem tam podepsali zakladatelské smlouvy Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a obrysy o rok mladšího OSN. Btw taky začal platit brettonwoodský měnový systém o zavěšení evropských měn na dolar díky němuž to pak v Evropě dalších dvacet let všechno tak dobře šlapalo. Příště něco interesantnějšího, ale když jsem ve fotkách z výletu dokonce našel fotku onoho Mt. Washington hotelu tak jsem neodolal něco nenapsat:)

California dreaming

Poslední tři týdny se odehrávaly převážně ve znamení hledaní kempů, spaní v autě, vyjímečně ve stanu a slezání všelijakých californských, utažských, arizonských a nevadských hor a kaňonů. I přístup k mobilnímu signálu se omezoval na několik minut v týdnu, o internetovém připojení ani nemluvě. Zážitků ale nebylo o nic míň a při nemožnosti psaní dostával o to víc zabrat foťák.

Ve stručnosti jsme v autě strávili nekonečných 4670 mil a za čtrnáct dní jsme zvládli okruh Las Vegas - Santa Barbara - San Francisco - Yosemitský National park - cesta přes Nevadu do Utahu - Denver - park Arches - park Canyonlands - Monument Valley - Grand Canyon včetně nekonečného sestupu na dno a zpět - Zion - Death Valley - koupáni v Hoover Damu a konečně zase návrat z lesů s hor do civilizace, a to rovnou zpátky do Vegas. S otlačenými zády a žaludkem plným vajec, marmelády a toastovych chlebů se dáváme dohromady v úžasné oáze na kraji Las Vegas a užíváme poslední den na Nevadském slunci. Čtyřicet dní uteklo jako voda a už se připravujeme na skvělý přechod zpátky do normalního režimu. [doma teplota pořád pod 20, benzín přes 30 - tady je to přesně naopak :) ] a na skok z bezstarostné Kalifornie rovnýma nohama hned zpátky do školy.

Bright light city gonna set my soul, Gonna set my soul on fire, Got a whole lot of money that’s ready to burn, Viva las vegas, viva las vegas

Dlouhá nebyla cesta letadlem do Chicaga, ale až ta vlaková odtud. Půlkilometrový vlak byl sice skoro prazdný, s jídelním vyhlídkovým vagonem hned před námi ale 37 hodin je prostě 37 hodin. Venku byla nesnesitelná vedra ale vlak byl překlimatizovaný, takže se v klidu nedalo usnout ani pod palubní Amtrakáckou dekou. Místa bylo jinak spousty, k tomu úžasné vyhlídky na Mississippi, nekonečné kukuřičné pláně a stepi, hory a vesnice Kansasu, Colorada a Nového Mexika. Dokonce prvních třicet hodin se ještě dalo vydržet, ale poslední míle, v zimě a navíc s tříhodinovym spožděním už byly moc. V Kingmanu v Arizoně na nás navíc čekal ještě překlimatizovanější mikrobus v kterém jsme strávili další dvě hodiny přejezdu do Las Vegas. Už cestou ve tři ráno když teplota neklesala pod třicet stupňů se něco nezdálo, ale stejně jsme byli rádi když jsme ráno ve 4:00 místního [o další dvě hodiny zpátky posunutého] času dorazili na místo. Na rozpálené Las Vegaske letiště. Jediným zádrhelem který nás mohl potkat a který nás také neminul bylo půjčení auta. Z v emailu konstatované částky 400 dolarů se totiž z nepochopitelných důvodu po přičtení všech poplatků stal pětinásobek. Ale zavalitý černoch pro nás při našem odchodu a vysvětlení že jsme chudí studenti našel slitování, papírově nás zestaršil, některé položky odstranil, jiné slevové zase přihodil a celkovou částku tím celkem radikálně snížil. Navíc se neohlížřel že máme zamluvené nejlevnější auto a jen nás poslal na dvůr že jsou všechny otevřené tak ať si vybereme a něčím odjedem. Výběr byl víc než slušný, ale kvůli spotřebě jsme nesáhli po nejlepším Chrysleru Magnum a "spokojili" se s pořád víc než dobrou Chrysleráckou třístovkou.


A i když bylo teprve pět hodin ráno, nemohli jsme jinak než nejkratší cestou po Las Vegas boulevardu do nejbližšího kasina New York-New York. Zanechali jsme v několika z několika tisíc automatů symbolických [při pohledu na ostatní hráče] 5 dolarů a utahaní zamířili do McDonalds na raní kávu. Projití dalšího kasina nás vyřídilo už úplně takže jsme už před obědem zamířili na návštěvu do našeho dalšího, jednodenního, přechodného domova v krásné vile na okraji Las Vegas.

den jedenáctý - city exploration

Nikam jsme nechvátali, takže jsme se z postele dostali [byli dostáni] až před polednem. V opět šíleném vedru jsme celý den strávili v autě ježděním po zajímavých místech po Chicagu které nám doposud unikly a procházením všech možných bazarů při hledání náhrady za doslouživšího Oldsmobila. Odpoledne jsme po jedenácti dnech poprvé zavítali na oběd do McDonalda. Jako většina ostatních byla i tahle starší budova z hnědých špinavých cihel, pamatující nejméně válku ve Vietnamu, a celé menu bylo za stejnou cenu jako u nás. Je to tady prostě obyčejné jídlo pro ty, kdo chvátají nebo nemají na lepší restaurace. Ale jenom dobře, celé menu bylo za 4$, jídla v normalních restauracích začínají až od 10$. Odpoledne i večer byly tradičně filmové, k večeři zase tradičně ugrilované párečky a fosters:]

P.S. pro zainteresované : všechno je vyprané a vyskládané jako když jsme přijeli a od Calvina Kleina jsem si dokoupil i dva kusy toho co mi scházelo při odjezdu takže už v pohodě:]

den desátý - museumation 2

Možnosti cenově přijatelných zajímavostí a zábavy v Chicagu se za ten týden docela rychle vyčerpaly a další výpravu do rušného centra mezi mrakodrapy jsme zavrhli. 50 mil a 8$ vstupného do Volo Auto muzea se ale ještě přežít dalo. A tak jsme ráno vyrazili po 90. highwayi severně z Chicaga po známé cestě směrem k Lake Geneva, skoro až k Wisconsinským hranicím.

Všude se jezdí pohodlně, auta ve čtyřech zhruba stejně rychlých pruzích si to pořád šinou kolem 10 mil nad 55mílovym limitem. Nikdo nikomu neuhýba, každý se drží svého pruhu a předjíždění spočívá v jeho vyměnení za jakýkoliv jiný. Takže chvíli je nejrychlejší pravý, pak levý, potom třeba druhý zprava. Pokud není příliš velký traffic tak jde provoz všude pěkně plynule. Všichni už asi mají většinou něco odježdíno, o něco málo překračují limit, okamžitě se rozjíždí na zelenou, úplně špatného řidiče jsme asi ještě nepotkali. Jen pár nalitých, kterých ale zase nejezdí zrovna málo. I zavřená flaška v autě je sice na pokutu a povolených je jen 0,08 promile, ale namátkové kontroly neexistují, po zastavení ani není povinností dýchnutí, stačí se zhruba rovně projít po čáře a klidně pokračovat dál. Ale tolik se to zase nevyplatí, při jakémkoliv incidentu vyjdou poplatky za pokuty, soudy a odtažení přinejlepším aspoň na 6000 dolarů, při třetím chycení se člověk dokonce rovnou může rozloučit s celým autem.

Muzeum na kraji vesnice Volo se nejdřív moc nezdálo, ale bylo narvané nejstaršími fordy, prvními sporťáky a nablejskanými pontiaky, corvettami a carrerami ze 70. a 80. let. Jinak nejzajímavější ale byly podepsané věrné kopie filmových aut z batmana, xxx, rychle a zběsile, 60 sekund, knight ridera a opravdového DeLoreanu z Návratu do budoucnosti! Cesta zpátky opět bez klimošky v šíleném devadesátistupňovém vedru a večerní kuřecí barbq, k další večerní atrakci se možná vrátím někdy jindy:]

den sesty - museumation

V planu na dnesek bylo "par muzei" ale vyridila nas hodinova fronta uz v tom prvnim. Ve science a industry muzeu ale bylo na co koukat cely den. Zaludek sice jenom tak tak ale ustal i slavnou Bodyworlds vystavu vykuchanych, vypreparovanych a nalozenych lidi, jejich soucasti a jednoho kone. Vsechny vychody z muzea vedly odpoledne jenom do garazi oznacenych podle barev. Na ne bylo sice vycerpane cele spektrum, ale tajny vychod primo na cerstvy vzduch, ktery nikdo nepouzival jsme nakonec nasli take. A konecne jsme do sebe nacpali zbytek megakurete z ktereho se uz podruhe pohodlne najedlo sest lidi. Po trihodinovem prochazeni mezi mrakodrapy a kafi u Starbucks ale zase rychle vyhladlo. Sekany k veceri melo byt udajne malo, ale vecera kdyby nas precpanim nebolelo bricho jsme se zase nedockali. Skoukli jsme uz asi paty cesky film, v deset vyhodili holky na cernosskem autobusaku v centru a ulehli s vidinou prvni dlouhe noci.

den ctvrty - walkation

Dnesni den zacal celkem nevinne. Dokonce vic nez dobre. Stihli jsme vcas vstat, najist se a Michalu jsme na desatou do prace v centru poprve hodili vcas. Otevreli jsme okynka, pustili radio a levym pruhem frceli od mesta na zapad vyzvednout holky. Na puli cesty ale zacal nas Oldsmobil delat cest svemu jmenu. I pod plnym plynem zacala klesat rychlost, prevodovka byla lina preradit rychlost a sotva jsme karu strhli pres vsechny pruhy na nejblizssi sjezd a zastavili, byla cela kapota zahalena kourem a z motoru proudem vytekla vsechna chladici kapalina. Akorat jsme popadli batohy, zamkli a od auta utekli. Nastesti to do nejblizsiho repairu, tunningu nebo bazaru nemuze mit clovek nikdy dal nez pet minut chuze.

Jednim z z paradoxu na silnicich je, ze na jakekoliv motorce neni povinna helma, cehoz vyuziva asi 99 procent motorkaru. A to narozdil od kola, na kterem je to bez helmy nejen o zivot ale i o pokutu. Dalsim je prave zakaz tahani aut takze krome cernochu postrkujich se blatnik na blatnik jezdi vsude same odtahovky.
Te nasi jsme se nastesti [usetrenych 130 dolacu] nedockali a oldsmobila si radsi 400 mestru odtlacili sami. Po pulhodine cekani znel verdikt "motor je k.o. ale dve mile domu dojedete". Po peti krizovatkach a peti chcipnutich dojeli a uz se znacnym spozdenim se nechali odvezt do centra.

Z tretiho nejvetsiho Chicagskeho mrakodrapu John Hancock byl super vyhled i na zaver airshow nad mestem. Sice nekdy jenom tesne, ale vsechny stihacky Hancocka minuly takze sjezd dolu, pruchod hlavni nakupni tridou a cernosskym metrem jsme byli za pul hodky doma. Po tradicnim vecernim barbq se z dlouho ocekavaneho pulnocniho prekvapeni v centru vyklubala dvouhodinova travesti show. Sice not my cup of tea ale udajne jedna z nejlepsich na svete a dalo se to. Pred diskotekou jsem potom suverenne prokazal kolik ze mi je, happy birtsday, thanks a dovnitr:] Jako vsechno americke ale byla large a loud a navic plna cernochu takze potom uz jenom podruhe za noc cesta v deviti lidech jednim obycejnym taxikem a postel.