Independence Day

Celý den jsme strávili natíráním nově postavené stáje u farmy kousek za Manchesterem. Pěkně svítilo, k tomu nepříjemné čerstvé dřevo, takže jsme toho měli za 11 hodin až kam. Večer jsme pobrali síly akorát na upečení pizzy a zašli jsme se podívat k řece, Merrimacku, kde byl v předvečer dne nezávislosti, na mostu na Bridge Street asi třičtvrtěhodinnový ohňostroj. Nic zvláštního, finále bylo spíš o kvantitě než o nápadu, zapálili asi všechno co jim za večer zbylo takže se nad řekou na chvíli skoro rozednilo a všem praskaly bubínky, ale podívaná pěkná.

Auto bude v provozu až v pátek, barvy nám takhle o svátku v Paint Storu neprodali takže jsme se celé dopoledne váleli a nabírali síly. Bez auta se prostě nedá dělat nic, ale aspoň začalo pršet takže nás to ani tolik nemrzelo. K obědu jsme zapekli těstoviny s klobásou, zeleninou, vejcem a vším co se našlo a zavolali Ryanovi (Tomovo crazy brother a náš boss nr. 2) jak to vidí s odpoledním fotbalovým semifinále, během deseti minut stála před barákem černá Honda a vyrazili jsme k Hallovým domu. Největším zážitkem byl asi dovezený oběd, dvě a půl hodiny u fotbalu jsme většinou prospali, zatleskali dvěma gólům v poslední minutě a jeli zase zpět. Večer jsme ještě vyrazili na menši výběh do Manchesterských kopců, cestou skoukli kus jak jinak než nudného baseballového matche, doma o nic zábavnější Scary Movie 4 a šli spát.

Stavení, kuře, město..a moře snad v úterý na den nezávislosti:)

V neděli se sice nepracuje a tak všichni na pracující divně koukají, ale s majiteli jsme byli domluveni, takže jsme na desátou přijeli domek dotřít. Dotřít sice znamenalo dalších šest hodin, ale celý den bylo hodně pod mrakem, na práci ideální počasí. Domů jsme tedy dorazili už před pátou a začali zpracovávat den předtím nakoupené zásoby. Na pekáči opekli rozpůlené brambory a v pěti vrstvách vyskládali spolu s dvěmi a půl kily kuřecího masa do pekáče. Za půl hodiny jsme tak z trouby vyndali ohromnou porci výborného jídla, u nového kulatého stolu větší část snědli a největší flákotu nechali na druhý den k obědu. Na práci jsme neměli už nic důležitého tak jsme se se všemi žebříky na střeše vydali na průzkum města. Vzhledem k tomu že byla neděle chvíli před osmou jsme už neměli moc na výběr a zastavili u oblíbeného cirkusu (jinak taky Circuit City).

Odtud také pár vtípků..1GB flash disk 650kč, stolni DVD player 600kč, notebook Acer 14`, 256 RAM, 40GB harddisk 9 000kč, cestovní DVD přehrávač 1 700kč, Memory Stick Duo 2GB 1 500kč, autorádio s CD na MP3 1 500kč, MP3 přehrávače max. 3 000kč, kontejner na odvezení toho všeho domů lodí bohužel k nezaplacení:)

Ve Walmartu jsme si tedy už jenom koupili cooler na svačiny, najezení a uchození dojeli zpátky na náš Blodget street a šli spát.

První den a shoppin`

Ráno jsme skočili do místo dodávky půjčeného 4x4 subárka a po dálnici jsme byli za chvíli u baráku. Za něco málo přes devět hodin jsme stihli většinu natřít a vyrazili zpátky do Manchesteru na nákup. Původně jenom pro párky k večeři, ale skončilo to u klasického amerického přetékajícího vozíku. Supermarket Hannaford jako důkaz, že socialistických cen jde dosáhnout taky jinak než rozdáváním a vysokými daněmi, ale třeba i tvrdým kapitalismem a konkurencí:) Navíc ne že by nebylo doma z čeho vybírat, ale pořád je vstup do jakéhokoliv amerického obchodu asi stejný šok jako vstup do rakouského před 16 lety.

Tak jsme naložili 60 třetinkových plechovek coly a spritu po 4kč, dvacet párků za 45kč, 3 kila kuřecích řízků za 120, 3 kila čokoládových corn flaků za 150 a další spoustu pití, masa, rýže, těstovin, sušenek, ovoce, zeleniny a pizzy. To všechno za necelých 160 dolarů jsme naházeli mezi barvy a štětky do subárka, doma vyskládali do megalednice a utahaní šli kolem 10 spát.

Housing

Bydlení je kapitola sama pro sebe a tak je to kapitola sama úplně pro sebe i tady.

Tomovi jsme doma vybrali sklep a pobrali všechno užitečné, protože v novém domě, který ten den zrovna koupil nemělo být vůbec, ale vůbec nic. Po chvíli napětí jsme zastavili u třípatrového baráku kousek od centra. Všechno jsme nanosili do našeho skromného 7+1 patra, celého čerstvě vymalovaného, vyloženého novým kobercem, s koupelnou a hightech brand new kuchyní (mikrovlnka, trouba, myčka, americká dvoudvéřová lednice a vestavěný cd přehrávač). Na 7 pokojů je nás sice už 6 Čechů, ale teda pořád ještě docela přiměřeně. Všude spousta místa, skříní, oken a výhledů na zahradu i na ulici. Pevná linka je sice zatím nefunkční, ale spolu s adsl by se měla ve čtvrtek zprovoznit. Internet má být podle smlouvy super fast, tak uvidíme co to na místní poměry bude znamenat. Aspoň nějaké zprávy se nám přes den snad načtou.
Jinak pod náma bydlí pár Polish guys s kterýma v kontaktu nejsme, spousta místa nad náma na bydlení být nemá, prostě playing room s šipkama, fotbálkem který se nám zatím válí ve sklepě a jehož čas určitě přijde a podobně.

Trošku teda bolí ruce, nožky ze žebříku, ale dá se to a jinak všechno OK.

Training

Tak jsme ráno přetrpěli další snídani. Z šuplíku pod muffinama jsme ale vytahali navíc pár misek corn flaku takže byla podstatně pestřejší. Na nohou jsme byli zase už v 7, takže jsme pobalili a u počítače a televize počkali na Toma, který nás před polednem hodil k sobě domů. Všechno šlo celkem rychle, vyčistili jsme a přebralí věci z neskutečné zapraseného Dodge z minulého roku, vyfasovali týmové uniformy a s mapou vyrazili do krámu pro třetí úplně nový žebřík a na první baráček 15 mil od Manchesteru směrem na Boston. Jinak zatím pořád ve čtyřčlenné skupině tak jak jsme startovali z Prahy.

Před malým patrovým domkem (typická americka chata - uprostřed lesa s dvojgaráží, třemi auty a satelitem) proběhlo Mírovo stručné školení. V podstatě základy stavení žebříku, scrapingu, myti, primaringu, edgingu a hlavně paintingu sidingu i trimmů:) majitelka domů nám jenom svým offroadem rozmašírovala nás crew kit, bednu se vším potřebným, ale podařilo se ji jinak nic nerozbit, a během půl hodiny byla z Wal-martu zpátky s dvěma novými takže ještě výhra. Její sestra zase nemohla pochopit jak u svého offroadu točit volantem aby netrefila náš van, ale po krátké instruktáží o couvaní se všechno podařilo. Dneska zatím bez barev, takže jsme dům připravili, očistili a po dvou hodinách vyrazili zpátky, zatím že všeho docela nadšení, tak nám to snad nějakou chvíli vydrží.

U dálnice jsme povečeřeli první hambáče, 3x po dolaru ohromný Whopper Jr. a za další dolar neomezené pití. Přestal nás ale poslouchat náš Dodge, a tak jsme nabrané kalorie zase spálili tlačením k nejbližší pumpě a dotankovali za 10$. Benzínem to sice očividně nebylo, ale motor po krátkém přemlouvání přeci jenom naskočil a vzchopil se aspoň na půlmílovou cestu po dálnici. Na víc ale ne, tak jsme ho odstavili na trávě a já tak úspěšně navázal na tradici druhých dnů pobytu v USA (viz někde dole). Zjistili jsme, že v motoru neni skoro zadny olej a tak jsme se chvíli kochali provozem na highwayi a po půl hodině nás firemní taxík hodil zpátky k Tomovi.

Aklimatizace a vylet do centra

Puvodne jsme cekali ze nevstaneme, ale na nas cas to bylo az po treti hodine, takze budik na 9:07 nam zvonil az po navratu ze snidane. Ze "snidane". Snidane kontinentalniho typu totiz znamenala kafe a vyber z bananovych nebo boruvkovych muffinu. Takovych podivnych americkych kolacobuchet. Takze kazdy si mohl bohate vybrat. Dva boruvkove a jeden bananovy nebo opacne, ja jsem treba zvolil kombinaci tri boruvkovych:)

Tom se cele dopoledne neozval tak jsme kolem poledne vyrazili z Econo Lodge do mesta. Z tohohle domova docela dalka, navic to dusno..ale dosli jsme, nasli Social Security Office a zazadali o Social Security kartu diky ktere bude moct zacit neco delat. Chozeni bez tricek po ulicich se nikomu nezda, z obchodu a restauraci rovnou bez otazek vyhazuji i kdyz je venku treba ctyricet stupnu tak jsme Mirovi za sest dolaru poridili jedno fanouskovske od mistniho, v hokeji buhvicohrajiciho, tymu Manchesterskych Monarchu a zamirili nekam na hambac.

Cestou jsme se ale zasekli u dveri cinskeho allyoucaneatu a bez vahani vpadli dovnitr. Nebyl sice tak bohaty jak byva zvykem, ale za povzbuzovani sikmookke cisnice nam stacilo zatocit i s tema nekolika malo pekacema masa, testovin a ovoce a obed i vecere se behem chvile vyresily. Zitra to zase vypada na dest, ale aspon se jeste vyspime a konecne srovname. Tom nam snad konecne nekdy pred polednem priveze auto a prestehujeme se trochu bliz centra i Tomovo kancelari.

Praha - Brusel - New York - Boston - Manchester

Tak jsme přistáli. Z Prahy do Bruselu nebyl problém žádný. Bagetku jsme dostali, takže si nemohl stěžovat ani o pár řad vpředu sedící komisař Špidla. Jenom trochu spoždění, které ale bylo vzhledem ke zbytku dne jako nic, takže jsme z jednoho letadla zamířili hned do Airbusu směr New York. Po zbytek letu se už společnost Delta, ani organizátoři na letišti JFK zrovna nepřetrhli. Rozházeli nás čtyři po celém letadle, filmy se daly sledovat jen na obstarších televizích v uličce a rádio jsem ani nezapínal. Ale i když vedle mě sedící naštvaný Jugoslávec neprohodil ani slovo s manželkou ani jedním ze dvou dětí, natož se mnou, utekla cesta strašně rychle. Přeletěli jsme celý Long Island na kterém toho bylo k vidění dost, i když Mírovo Splish Splash jsem nezahlídl, a ve dvě sedli na JFK.

Hodina na přesednutí se zdála být tak akorát na rozkoukání, ale oba dva naše lety byly odloženy, odloženy a pak ještě jednou odloženy, takže najednou bylo šest hodin a s vidinou posledního busu z Bostonu v 21:30 jsme se rozloučili. Navíc byl jeden z letů přesunut na hodinu cesty vzdálenou La Guardii. U gatu 18 ale moje věci chyběly a tak jsem vytušil že se mě přesunutí netýká. Takže zpátky. Po složité bezpečnostní prohlídce a sprintu přes celé letiště jsem se dozvěděl, že už jsou naložené v letadle, které za půl hodiny startuje. Další sprint, oznámení zbytku skupiny že se na La Guardii nepřesouvám a opět bezpečnostní prohlídka na cestě k letadlu. To že mě vidí podruhé za deset minut se jim sice hodně nezdálo, zvlášť když jsem si z rentgenového pásu suverénně sebral při první prohlídce zapomenutý pásek, ale po dalším sprintu jsem jako ve filmu minutu po zavření konečně přiběhl k bráně. Ale ještě na mě čekali, poslali spešl autobus a dovezli k takovému...letadlo to sice bylo, ale že bych mu věřil na hodinovou cestu v bouřce...ale tak počkali takže jsem bez odmlouvaní nastoupil k dalším třiceti lidem, čímž se letadlo zaplnilo a mohli jsme letět. Bez dalšího spožděni by to asi ale dnes nebylo ano, takže jsme stáli další hodinu na runwayi, vyjedli a vypili veškeré palubní zasoby, a i když naše chrastítko řídil spíš vítr než směrovky, v devět večer jsme přistáli v Bostonu. Chvíli po nás dorazil speciál z La Guardie s klukama bohatšíma o okružní jízdu New Yorkem v jednom starém pekáči a zavolali jsme Tomíkovi.

Před letištěm nás v jedenáct večer přes nos praštil horký neskutečně vlhký vzduch, kterého si asi ještě užijeme, ale Tom dorazil včas a klimatizovaným Muranem nás hodil do Econo Lodge v 80 kiláku vzdáleném Manchesteru. V pátek bude ready nový byt blíž centru takže dvě noci strávíme tady.

Pravda trošku to trvalo..

..ale aspoň něco. Aby to tady alespoň trochu žilo tak přesně po osmi měsících na odlehčení a předělení příspěvků malé fotografické vzpomenutí a jedny takové moje starší věci..prostě jenom takové cinty, kterých mi každej sice může říct padesát sto tisíc, ale aspoň to tady do tématu tak zhruba zapadá:]
Jestli mi teda rozumíte.

P.S. : jen pro zkušené uživatele amerického jazyka

American Freedom

The problem I’m going to examine is the American freedom. It’s usually the first word that crosses everyone’s mind when talking about the United States. And to experience meaning of the word ”freedom” was the first thing I expected from the US when I was going there for the first time last summer. I’ve spent there one month in September last year visiting my friend’s sister in Chicago for ten days and travelling on the western cost with my friends, work and travel program attendants, next three weeks. Concerning the US, freedom is very controversial topic. When you hear the voices of people coming back from their first visit, they definetely won’t describe their feeling from their stay as freedom. They usually wonder why they couldn’t drink or bath wherever they wanted or just couldn’t suspiciously watch something, but they saw people keeping a loaded gun or shotgun at home allowed to use it freely without being suspected of anything.

First days in Chicago I was surprised by many things. By all the big cars, wide streets, huge shopping malls and the whole city which looked like much different from those European ones, exactly like in all the movies I’ve seen. Everything was more American than I expected, but I couldn’t find out where the famous freedom is. I’ve seen only all the warnings and regulations on every corner and everyone was telling me permanently what to do and what better not to do, not to have any problems with police or other people. And after a while I trembled only when I saw a police car driving around.

The main point is, that the basic meaning of freedom there does mean something else than here in Europe. During the second half of 20^th century we were used that someone was still watching our life, telling us what to do, we had to be afraid of being fired, arrested or even killed in the 50s just for saying something against the government or wanting to leave the country. And that’s why our only idea of freedom lies in lowering the number of acts, rules and administration which control us and limit our lives. In the US, this process started from the other side, securing the freedom by looking for new and new acts, which could protect individual’s rights in daily life more and more. That’s why the freedom there is connected with much of limitation. There are many strange things you’re not allowed or you have secured on the other side. You’re not allowed to drive a car with alcohol inside even if you don’t drink it or take photographs wherever you want. Or you can be sure you won’t feel any pain during any of operations or surgeries in the hospital. Because when you do, you can quite easily earn money for the rest of your life on compensations. And all these regulations are used surprisingly to ensure more freedom and people are reconciliated with it. In this legal system, everything that could have just a small influence on anyone else’s life is prohibited and punished by the law. That’s the main difference, because in Europe we expect abolishing as much of restrictions as possible to give people their freedom.

The next meaning of freedom which I knew from all the indie movies I’ve learned in the west because of all the distances we had to pass there. We were driving on never-ending roads meeting not more than five cars every day (in a country with 790 cars / 1000 inhabitants). We could have been doing everything we wanted to because no one had seen us whole day. We built a tent and cooked the lunch on places we liked, slept and made trips wherever we wanted and felt like everything around belonged to us just because there were only us many miles around.

Last but not least things not to be forgotten are the prices that make people free. As a student with a bad job you can live very comfortable, buy whatever you want and don’t need to think about every lunch, shoes or electronics you’re going to buy. There is an old true saying that money makes you free and it applies to everyone there because you can really survive easily a long time with money earned after a few months of work. And with regards to the fact that most of the prices are on the same or often lower level than in Europe, we could easily have bought a full tank in the car, plenty of food, a tent and could disappear from all the people into the mountains and all different parks for two weeks and have a great carefree time without going bankrupt.

In conclusion, I find the US great place to gain new experience, earn some money and meet a new lifestyle, culture and way of thinking, but from my point of view not much frankly friendly for living, with a strange legal system, where freedom developed into a complicated system of many different acts and which is very difficult for other people, used to the european lifestyle, to get accustomed to.

© td 04.06.2006

California dreaming

Poslední tři týdny se odehrávaly převážně ve znamení hledaní kempů, spaní v autě, vyjímečně ve stanu a slezání všelijakých californských, utažských, arizonských a nevadských hor a kaňonů. I přístup k mobilnímu signálu se omezoval na několik minut v týdnu, o internetovém připojení ani nemluvě. Zážitků ale nebylo o nic míň a při nemožnosti psaní dostával o to víc zabrat foťák.

Ve stručnosti jsme v autě strávili nekonečných 4670 mil a za čtrnáct dní jsme zvládli okruh Las Vegas - Santa Barbara - San Francisco - Yosemitský National park - cesta přes Nevadu do Utahu - Denver - park Arches - park Canyonlands - Monument Valley - Grand Canyon včetně nekonečného sestupu na dno a zpět - Zion - Death Valley - koupáni v Hoover Damu a konečně zase návrat z lesů s hor do civilizace, a to rovnou zpátky do Vegas. S otlačenými zády a žaludkem plným vajec, marmelády a toastovych chlebů se dáváme dohromady v úžasné oáze na kraji Las Vegas a užíváme poslední den na Nevadském slunci. Čtyřicet dní uteklo jako voda a už se připravujeme na skvělý přechod zpátky do normalního režimu. [doma teplota pořád pod 20, benzín přes 30 - tady je to přesně naopak :) ] a na skok z bezstarostné Kalifornie rovnýma nohama hned zpátky do školy.