ostravak bloguje z Hamptóna

Ráno sme sa po brekfestu vydrcali z tého Blodgetu a namejřili k móři. Po hájveji sme tam byli včil sme ani nemrkli a už parkingovali za 10 dolárů u teho Hamptón beacha. Sma se rozložili na také jak cyp dlhé a narvané plaži kde to byl samý tlstý amík s velkym kůlerem na ty vše hamburgre a kokakole a chvílu jen tak kókali. Ale už sme se nemohli dočekat teho moře teda spíš oceánu páč sme nikde neviděli ani břeha a vrhli se hned do tech vlnisek. Sme teda nečekali žádné zázraky tu, ale bylo to teda studené jak sviňa aspon byli vsichni na pisku. Tak jsme ani řádně nezaplavčili a už zas běželi ven se ohrat. Tam byly i teda hřiště tak sme koupili balón zase za těch 10 dolárů, teď bez ednoho centu jeste. Sme tam porad hráli ten volejbal, s ňakými amíky co to moc neuměli, borci jim dali, my s Mírou bysme jim teda taky dali kdyby nebyl ten písek tak horkej tak sme prohráli 0:10, ale bojovali sme teda. Tak sme se porad kupali v oceáně a váleli na tem beachi a užívali že nemusime do roboty až teda slnko zapadlo a my byli spalený jak sviň. Ale moc. Tak zase dom, v krámu sme nechali peníz docela v limitu páč nám ani nepredali víno když je ta neděla a vyrazili už teda dom. Teda večeře zas dobry, hodně dobry sme měli krocana celkom tři chody já druhej nemoh tak sem měl jen dva ale dobre. Film byl večír o tech dvou protagonistech, tech kašpárcích Štvrtníčkovi s Lábusam s temy fotbalovémy odposlechy tak sme sa zas nachlámali a v tak v tech jedenast sli teda spat.

Valley West

Ráno jsme se pěkně prospali do půl devátý a na desátou jsme byli ready do práce. Nebylo ale kam jinam, a tak nezbylo než vyrazit do díry za město, do Valley West podívat se na pár modrých domků. Volnějším tempem jsme stihli dva kompletně natřít a v šest vyrazili zpátky. Dvě kila kuřecího masa a bramborových teter se jak jinak než povedly. A sice před volným dnem, ale po filmu jsme ještě před jedenáctou padli do postelí.

Takových příjemných 13 hodin

Ráno jsme se rozdělili a s Mírou subárkem vyrazili natřít jednu menší stříšku, posbírat po okolí nepobrané barvy a žebřiky, vybrat šeky za hotové joby a dotřít pár nedodělků. Ani jsme si ve spěchu nevzpoměli na oběd a na střeše posledního domu zjistili že už je zase po osmé. Šeky jsme zavezli Tomovi domů a zamířili taky tam. Uź na nás čekala zpola hotová večeře, pečené brambory s vajíčky míchanými s šunkou a zelenina. Kvalita večeří buď den ode dne rapidně roste, nebo jsme čím dál tím víc stahanější a všechno nám chutná čím dál tím víc. Jakš takš i chleba Giant, klasický americký toastový, važící asi 0,5g a zmačkatelný do téměř neviditelné kuličky. Po opečení na pánvi je sice docela poživatelný, ale stejně je ho k snídani minimum aspoň půlka balení.

Mission stable completed

Devatenáctileté Dodgky se přeci jenom nespravují tak snadno, a tak jsme dneska dostali Ryanovo kupíčko. Sice už trochu vylítanou, ale pořád hodně dobrou Mazdu MX-3. V 8 jsme opustili Blodget, po obědě jsme měli dotřenou stáj, k nepoznání od té, ke které jsme přijeli pondělí a vrátili se zpátky do Manchesteru. Do nekonečné čtvrti stejných modrých domů s nekonečnými stěnami a vysokými štíty. Snad jen na záskok, dlouhé čtyři hodiny na spoustě domů, na kterých se naše práce ztratila jako nic nás nebavily a tak jsme o něco dřív, před sedmou, vyrazili do Hannafordu pro chleba a mlíko. Chleba za 96 dolarů. Nákup se zase zvrhnul ve vybírání slev, takže jsme mezi kýble od barvy zase cpali kopice pití, ovoce, masa, zmrzliny a dalších životně důležitých věcí.

Večeře sice vymyšlená za 1, šunka skvělá, vejce stejně, jenom rýže, aby nechutnala jako z popelníku, chtěla na plotně tak o minutku míň. Na první rýžový pokus se to ale dalo a kečup všechen smrad stejně krásně přebil takže si nikdo nestěžoval:)

Nothing special

Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo..takže celý den bylo příjemně pod mrakem a dalo se dýchat. Čerstvý vzduch, výhled na kopce, všude kolem koně, a tak práce pěkně utíkala. Na stáji už byla hotová základovka takže jsme pokračovali s druhou vrstvou a po dvanácti hodinách nás tma zrovna v nejlepším zahnala zase zpátky do subárka a domů. Na žádné kulinářské speciality už čas nezbyl, takže opět jistota, pizza. Ale poslední, takže zítra určitě zase nějaká změna.

Independence Day

Celý den jsme strávili natíráním nově postavené stáje u farmy kousek za Manchesterem. Pěkně svítilo, k tomu nepříjemné čerstvé dřevo, takže jsme toho měli za 11 hodin až kam. Večer jsme pobrali síly akorát na upečení pizzy a zašli jsme se podívat k řece, Merrimacku, kde byl v předvečer dne nezávislosti, na mostu na Bridge Street asi třičtvrtěhodinnový ohňostroj. Nic zvláštního, finále bylo spíš o kvantitě než o nápadu, zapálili asi všechno co jim za večer zbylo takže se nad řekou na chvíli skoro rozednilo a všem praskaly bubínky, ale podívaná pěkná.

Auto bude v provozu až v pátek, barvy nám takhle o svátku v Paint Storu neprodali takže jsme se celé dopoledne váleli a nabírali síly. Bez auta se prostě nedá dělat nic, ale aspoň začalo pršet takže nás to ani tolik nemrzelo. K obědu jsme zapekli těstoviny s klobásou, zeleninou, vejcem a vším co se našlo a zavolali Ryanovi (Tomovo crazy brother a náš boss nr. 2) jak to vidí s odpoledním fotbalovým semifinále, během deseti minut stála před barákem černá Honda a vyrazili jsme k Hallovým domu. Největším zážitkem byl asi dovezený oběd, dvě a půl hodiny u fotbalu jsme většinou prospali, zatleskali dvěma gólům v poslední minutě a jeli zase zpět. Večer jsme ještě vyrazili na menši výběh do Manchesterských kopců, cestou skoukli kus jak jinak než nudného baseballového matche, doma o nic zábavnější Scary Movie 4 a šli spát.

Stavení, kuře, město..a moře snad v úterý na den nezávislosti:)

V neděli se sice nepracuje a tak všichni na pracující divně koukají, ale s majiteli jsme byli domluveni, takže jsme na desátou přijeli domek dotřít. Dotřít sice znamenalo dalších šest hodin, ale celý den bylo hodně pod mrakem, na práci ideální počasí. Domů jsme tedy dorazili už před pátou a začali zpracovávat den předtím nakoupené zásoby. Na pekáči opekli rozpůlené brambory a v pěti vrstvách vyskládali spolu s dvěmi a půl kily kuřecího masa do pekáče. Za půl hodiny jsme tak z trouby vyndali ohromnou porci výborného jídla, u nového kulatého stolu větší část snědli a největší flákotu nechali na druhý den k obědu. Na práci jsme neměli už nic důležitého tak jsme se se všemi žebříky na střeše vydali na průzkum města. Vzhledem k tomu že byla neděle chvíli před osmou jsme už neměli moc na výběr a zastavili u oblíbeného cirkusu (jinak taky Circuit City).

Odtud také pár vtípků..1GB flash disk 650kč, stolni DVD player 600kč, notebook Acer 14`, 256 RAM, 40GB harddisk 9 000kč, cestovní DVD přehrávač 1 700kč, Memory Stick Duo 2GB 1 500kč, autorádio s CD na MP3 1 500kč, MP3 přehrávače max. 3 000kč, kontejner na odvezení toho všeho domů lodí bohužel k nezaplacení:)

Ve Walmartu jsme si tedy už jenom koupili cooler na svačiny, najezení a uchození dojeli zpátky na náš Blodget street a šli spát.

První den a shoppin`

Ráno jsme skočili do místo dodávky půjčeného 4x4 subárka a po dálnici jsme byli za chvíli u baráku. Za něco málo přes devět hodin jsme stihli většinu natřít a vyrazili zpátky do Manchesteru na nákup. Původně jenom pro párky k večeři, ale skončilo to u klasického amerického přetékajícího vozíku. Supermarket Hannaford jako důkaz, že socialistických cen jde dosáhnout taky jinak než rozdáváním a vysokými daněmi, ale třeba i tvrdým kapitalismem a konkurencí:) Navíc ne že by nebylo doma z čeho vybírat, ale pořád je vstup do jakéhokoliv amerického obchodu asi stejný šok jako vstup do rakouského před 16 lety.

Tak jsme naložili 60 třetinkových plechovek coly a spritu po 4kč, dvacet párků za 45kč, 3 kila kuřecích řízků za 120, 3 kila čokoládových corn flaků za 150 a další spoustu pití, masa, rýže, těstovin, sušenek, ovoce, zeleniny a pizzy. To všechno za necelých 160 dolarů jsme naházeli mezi barvy a štětky do subárka, doma vyskládali do megalednice a utahaní šli kolem 10 spát.

Housing

Bydlení je kapitola sama pro sebe a tak je to kapitola sama úplně pro sebe i tady.

Tomovi jsme doma vybrali sklep a pobrali všechno užitečné, protože v novém domě, který ten den zrovna koupil nemělo být vůbec, ale vůbec nic. Po chvíli napětí jsme zastavili u třípatrového baráku kousek od centra. Všechno jsme nanosili do našeho skromného 7+1 patra, celého čerstvě vymalovaného, vyloženého novým kobercem, s koupelnou a hightech brand new kuchyní (mikrovlnka, trouba, myčka, americká dvoudvéřová lednice a vestavěný cd přehrávač). Na 7 pokojů je nás sice už 6 Čechů, ale teda pořád ještě docela přiměřeně. Všude spousta místa, skříní, oken a výhledů na zahradu i na ulici. Pevná linka je sice zatím nefunkční, ale spolu s adsl by se měla ve čtvrtek zprovoznit. Internet má být podle smlouvy super fast, tak uvidíme co to na místní poměry bude znamenat. Aspoň nějaké zprávy se nám přes den snad načtou.
Jinak pod náma bydlí pár Polish guys s kterýma v kontaktu nejsme, spousta místa nad náma na bydlení být nemá, prostě playing room s šipkama, fotbálkem který se nám zatím válí ve sklepě a jehož čas určitě přijde a podobně.

Trošku teda bolí ruce, nožky ze žebříku, ale dá se to a jinak všechno OK.

Training

Tak jsme ráno přetrpěli další snídani. Z šuplíku pod muffinama jsme ale vytahali navíc pár misek corn flaku takže byla podstatně pestřejší. Na nohou jsme byli zase už v 7, takže jsme pobalili a u počítače a televize počkali na Toma, který nás před polednem hodil k sobě domů. Všechno šlo celkem rychle, vyčistili jsme a přebralí věci z neskutečné zapraseného Dodge z minulého roku, vyfasovali týmové uniformy a s mapou vyrazili do krámu pro třetí úplně nový žebřík a na první baráček 15 mil od Manchesteru směrem na Boston. Jinak zatím pořád ve čtyřčlenné skupině tak jak jsme startovali z Prahy.

Před malým patrovým domkem (typická americka chata - uprostřed lesa s dvojgaráží, třemi auty a satelitem) proběhlo Mírovo stručné školení. V podstatě základy stavení žebříku, scrapingu, myti, primaringu, edgingu a hlavně paintingu sidingu i trimmů:) majitelka domů nám jenom svým offroadem rozmašírovala nás crew kit, bednu se vším potřebným, ale podařilo se ji jinak nic nerozbit, a během půl hodiny byla z Wal-martu zpátky s dvěma novými takže ještě výhra. Její sestra zase nemohla pochopit jak u svého offroadu točit volantem aby netrefila náš van, ale po krátké instruktáží o couvaní se všechno podařilo. Dneska zatím bez barev, takže jsme dům připravili, očistili a po dvou hodinách vyrazili zpátky, zatím že všeho docela nadšení, tak nám to snad nějakou chvíli vydrží.

U dálnice jsme povečeřeli první hambáče, 3x po dolaru ohromný Whopper Jr. a za další dolar neomezené pití. Přestal nás ale poslouchat náš Dodge, a tak jsme nabrané kalorie zase spálili tlačením k nejbližší pumpě a dotankovali za 10$. Benzínem to sice očividně nebylo, ale motor po krátkém přemlouvání přeci jenom naskočil a vzchopil se aspoň na půlmílovou cestu po dálnici. Na víc ale ne, tak jsme ho odstavili na trávě a já tak úspěšně navázal na tradici druhých dnů pobytu v USA (viz někde dole). Zjistili jsme, že v motoru neni skoro zadny olej a tak jsme se chvíli kochali provozem na highwayi a po půl hodině nás firemní taxík hodil zpátky k Tomovi.