Aklimatizace a vylet do centra

Puvodne jsme cekali ze nevstaneme, ale na nas cas to bylo az po treti hodine, takze budik na 9:07 nam zvonil az po navratu ze snidane. Ze "snidane". Snidane kontinentalniho typu totiz znamenala kafe a vyber z bananovych nebo boruvkovych muffinu. Takovych podivnych americkych kolacobuchet. Takze kazdy si mohl bohate vybrat. Dva boruvkove a jeden bananovy nebo opacne, ja jsem treba zvolil kombinaci tri boruvkovych:)

Tom se cele dopoledne neozval tak jsme kolem poledne vyrazili z Econo Lodge do mesta. Z tohohle domova docela dalka, navic to dusno..ale dosli jsme, nasli Social Security Office a zazadali o Social Security kartu diky ktere bude moct zacit neco delat. Chozeni bez tricek po ulicich se nikomu nezda, z obchodu a restauraci rovnou bez otazek vyhazuji i kdyz je venku treba ctyricet stupnu tak jsme Mirovi za sest dolaru poridili jedno fanouskovske od mistniho, v hokeji buhvicohrajiciho, tymu Manchesterskych Monarchu a zamirili nekam na hambac.

Cestou jsme se ale zasekli u dveri cinskeho allyoucaneatu a bez vahani vpadli dovnitr. Nebyl sice tak bohaty jak byva zvykem, ale za povzbuzovani sikmookke cisnice nam stacilo zatocit i s tema nekolika malo pekacema masa, testovin a ovoce a obed i vecere se behem chvile vyresily. Zitra to zase vypada na dest, ale aspon se jeste vyspime a konecne srovname. Tom nam snad konecne nekdy pred polednem priveze auto a prestehujeme se trochu bliz centra i Tomovo kancelari.

Praha - Brusel - New York - Boston - Manchester

Tak jsme přistáli. Z Prahy do Bruselu nebyl problém žádný. Bagetku jsme dostali, takže si nemohl stěžovat ani o pár řad vpředu sedící komisař Špidla. Jenom trochu spoždění, které ale bylo vzhledem ke zbytku dne jako nic, takže jsme z jednoho letadla zamířili hned do Airbusu směr New York. Po zbytek letu se už společnost Delta, ani organizátoři na letišti JFK zrovna nepřetrhli. Rozházeli nás čtyři po celém letadle, filmy se daly sledovat jen na obstarších televizích v uličce a rádio jsem ani nezapínal. Ale i když vedle mě sedící naštvaný Jugoslávec neprohodil ani slovo s manželkou ani jedním ze dvou dětí, natož se mnou, utekla cesta strašně rychle. Přeletěli jsme celý Long Island na kterém toho bylo k vidění dost, i když Mírovo Splish Splash jsem nezahlídl, a ve dvě sedli na JFK.

Hodina na přesednutí se zdála být tak akorát na rozkoukání, ale oba dva naše lety byly odloženy, odloženy a pak ještě jednou odloženy, takže najednou bylo šest hodin a s vidinou posledního busu z Bostonu v 21:30 jsme se rozloučili. Navíc byl jeden z letů přesunut na hodinu cesty vzdálenou La Guardii. U gatu 18 ale moje věci chyběly a tak jsem vytušil že se mě přesunutí netýká. Takže zpátky. Po složité bezpečnostní prohlídce a sprintu přes celé letiště jsem se dozvěděl, že už jsou naložené v letadle, které za půl hodiny startuje. Další sprint, oznámení zbytku skupiny že se na La Guardii nepřesouvám a opět bezpečnostní prohlídka na cestě k letadlu. To že mě vidí podruhé za deset minut se jim sice hodně nezdálo, zvlášť když jsem si z rentgenového pásu suverénně sebral při první prohlídce zapomenutý pásek, ale po dalším sprintu jsem jako ve filmu minutu po zavření konečně přiběhl k bráně. Ale ještě na mě čekali, poslali spešl autobus a dovezli k takovému...letadlo to sice bylo, ale že bych mu věřil na hodinovou cestu v bouřce...ale tak počkali takže jsem bez odmlouvaní nastoupil k dalším třiceti lidem, čímž se letadlo zaplnilo a mohli jsme letět. Bez dalšího spožděni by to asi ale dnes nebylo ano, takže jsme stáli další hodinu na runwayi, vyjedli a vypili veškeré palubní zasoby, a i když naše chrastítko řídil spíš vítr než směrovky, v devět večer jsme přistáli v Bostonu. Chvíli po nás dorazil speciál z La Guardie s klukama bohatšíma o okružní jízdu New Yorkem v jednom starém pekáči a zavolali jsme Tomíkovi.

Před letištěm nás v jedenáct večer přes nos praštil horký neskutečně vlhký vzduch, kterého si asi ještě užijeme, ale Tom dorazil včas a klimatizovaným Muranem nás hodil do Econo Lodge v 80 kiláku vzdáleném Manchesteru. V pátek bude ready nový byt blíž centru takže dvě noci strávíme tady.

Pravda trošku to trvalo..

..ale aspoň něco. Aby to tady alespoň trochu žilo tak přesně po osmi měsících na odlehčení a předělení příspěvků malé fotografické vzpomenutí a jedny takové moje starší věci..prostě jenom takové cinty, kterých mi každej sice může říct padesát sto tisíc, ale aspoň to tady do tématu tak zhruba zapadá:]
Jestli mi teda rozumíte.

P.S. : jen pro zkušené uživatele amerického jazyka

American Freedom

The problem I’m going to examine is the American freedom. It’s usually the first word that crosses everyone’s mind when talking about the United States. And to experience meaning of the word ”freedom” was the first thing I expected from the US when I was going there for the first time last summer. I’ve spent there one month in September last year visiting my friend’s sister in Chicago for ten days and travelling on the western cost with my friends, work and travel program attendants, next three weeks. Concerning the US, freedom is very controversial topic. When you hear the voices of people coming back from their first visit, they definetely won’t describe their feeling from their stay as freedom. They usually wonder why they couldn’t drink or bath wherever they wanted or just couldn’t suspiciously watch something, but they saw people keeping a loaded gun or shotgun at home allowed to use it freely without being suspected of anything.

First days in Chicago I was surprised by many things. By all the big cars, wide streets, huge shopping malls and the whole city which looked like much different from those European ones, exactly like in all the movies I’ve seen. Everything was more American than I expected, but I couldn’t find out where the famous freedom is. I’ve seen only all the warnings and regulations on every corner and everyone was telling me permanently what to do and what better not to do, not to have any problems with police or other people. And after a while I trembled only when I saw a police car driving around.

The main point is, that the basic meaning of freedom there does mean something else than here in Europe. During the second half of 20^th century we were used that someone was still watching our life, telling us what to do, we had to be afraid of being fired, arrested or even killed in the 50s just for saying something against the government or wanting to leave the country. And that’s why our only idea of freedom lies in lowering the number of acts, rules and administration which control us and limit our lives. In the US, this process started from the other side, securing the freedom by looking for new and new acts, which could protect individual’s rights in daily life more and more. That’s why the freedom there is connected with much of limitation. There are many strange things you’re not allowed or you have secured on the other side. You’re not allowed to drive a car with alcohol inside even if you don’t drink it or take photographs wherever you want. Or you can be sure you won’t feel any pain during any of operations or surgeries in the hospital. Because when you do, you can quite easily earn money for the rest of your life on compensations. And all these regulations are used surprisingly to ensure more freedom and people are reconciliated with it. In this legal system, everything that could have just a small influence on anyone else’s life is prohibited and punished by the law. That’s the main difference, because in Europe we expect abolishing as much of restrictions as possible to give people their freedom.

The next meaning of freedom which I knew from all the indie movies I’ve learned in the west because of all the distances we had to pass there. We were driving on never-ending roads meeting not more than five cars every day (in a country with 790 cars / 1000 inhabitants). We could have been doing everything we wanted to because no one had seen us whole day. We built a tent and cooked the lunch on places we liked, slept and made trips wherever we wanted and felt like everything around belonged to us just because there were only us many miles around.

Last but not least things not to be forgotten are the prices that make people free. As a student with a bad job you can live very comfortable, buy whatever you want and don’t need to think about every lunch, shoes or electronics you’re going to buy. There is an old true saying that money makes you free and it applies to everyone there because you can really survive easily a long time with money earned after a few months of work. And with regards to the fact that most of the prices are on the same or often lower level than in Europe, we could easily have bought a full tank in the car, plenty of food, a tent and could disappear from all the people into the mountains and all different parks for two weeks and have a great carefree time without going bankrupt.

In conclusion, I find the US great place to gain new experience, earn some money and meet a new lifestyle, culture and way of thinking, but from my point of view not much frankly friendly for living, with a strange legal system, where freedom developed into a complicated system of many different acts and which is very difficult for other people, used to the european lifestyle, to get accustomed to.

© td 04.06.2006

California dreaming

Poslední tři týdny se odehrávaly převážně ve znamení hledaní kempů, spaní v autě, vyjímečně ve stanu a slezání všelijakých californských, utažských, arizonských a nevadských hor a kaňonů. I přístup k mobilnímu signálu se omezoval na několik minut v týdnu, o internetovém připojení ani nemluvě. Zážitků ale nebylo o nic míň a při nemožnosti psaní dostával o to víc zabrat foťák.

Ve stručnosti jsme v autě strávili nekonečných 4670 mil a za čtrnáct dní jsme zvládli okruh Las Vegas - Santa Barbara - San Francisco - Yosemitský National park - cesta přes Nevadu do Utahu - Denver - park Arches - park Canyonlands - Monument Valley - Grand Canyon včetně nekonečného sestupu na dno a zpět - Zion - Death Valley - koupáni v Hoover Damu a konečně zase návrat z lesů s hor do civilizace, a to rovnou zpátky do Vegas. S otlačenými zády a žaludkem plným vajec, marmelády a toastovych chlebů se dáváme dohromady v úžasné oáze na kraji Las Vegas a užíváme poslední den na Nevadském slunci. Čtyřicet dní uteklo jako voda a už se připravujeme na skvělý přechod zpátky do normalního režimu. [doma teplota pořád pod 20, benzín přes 30 - tady je to přesně naopak :) ] a na skok z bezstarostné Kalifornie rovnýma nohama hned zpátky do školy.

Bright light city gonna set my soul, Gonna set my soul on fire, Got a whole lot of money that’s ready to burn, Viva las vegas, viva las vegas

Dlouhá nebyla cesta letadlem do Chicaga, ale až ta vlaková odtud. Půlkilometrový vlak byl sice skoro prazdný, s jídelním vyhlídkovým vagonem hned před námi ale 37 hodin je prostě 37 hodin. Venku byla nesnesitelná vedra ale vlak byl překlimatizovaný, takže se v klidu nedalo usnout ani pod palubní Amtrakáckou dekou. Místa bylo jinak spousty, k tomu úžasné vyhlídky na Mississippi, nekonečné kukuřičné pláně a stepi, hory a vesnice Kansasu, Colorada a Nového Mexika. Dokonce prvních třicet hodin se ještě dalo vydržet, ale poslední míle, v zimě a navíc s tříhodinovym spožděním už byly moc. V Kingmanu v Arizoně na nás navíc čekal ještě překlimatizovanější mikrobus v kterém jsme strávili další dvě hodiny přejezdu do Las Vegas. Už cestou ve tři ráno když teplota neklesala pod třicet stupňů se něco nezdálo, ale stejně jsme byli rádi když jsme ráno ve 4:00 místního [o další dvě hodiny zpátky posunutého] času dorazili na místo. Na rozpálené Las Vegaske letiště. Jediným zádrhelem který nás mohl potkat a který nás také neminul bylo půjčení auta. Z v emailu konstatované částky 400 dolarů se totiž z nepochopitelných důvodu po přičtení všech poplatků stal pětinásobek. Ale zavalitý černoch pro nás při našem odchodu a vysvětlení že jsme chudí studenti našel slitování, papírově nás zestaršil, některé položky odstranil, jiné slevové zase přihodil a celkovou částku tím celkem radikálně snížil. Navíc se neohlížřel že máme zamluvené nejlevnější auto a jen nás poslal na dvůr že jsou všechny otevřené tak ať si vybereme a něčím odjedem. Výběr byl víc než slušný, ale kvůli spotřebě jsme nesáhli po nejlepším Chrysleru Magnum a "spokojili" se s pořád víc než dobrou Chrysleráckou třístovkou.


A i když bylo teprve pět hodin ráno, nemohli jsme jinak než nejkratší cestou po Las Vegas boulevardu do nejbližšího kasina New York-New York. Zanechali jsme v několika z několika tisíc automatů symbolických [při pohledu na ostatní hráče] 5 dolarů a utahaní zamířili do McDonalds na raní kávu. Projití dalšího kasina nás vyřídilo už úplně takže jsme už před obědem zamířili na návštěvu do našeho dalšího, jednodenního, přechodného domova v krásné vile na okraji Las Vegas.

den třináctý - leavingation

Tak s krosnou na zádech a batohem plným řízků opouštíme teplou postel, teplé večeře, teplý počítač a výhled na Sears Towers. Ale třeba se zase na cestě podaří shodit něco z těch 4 kil která jsem tady za ty dva týdny vydatné americké výživy přibral:] Po ose Route 66 vyrážíme vysypat nějaké napěchované automaty do Las Vegas a odtud ve čtvrtek do San Francisca. Kalifornská předpověď pro příští týden neklesá pod 100 stupňů [104F=40C] takže aspoň nemusíme tahat narvané krosny. Až do středy jsme 37 hodin ve vlaku na cestě takže zatím...:]

den dvanáctý - jetskiation

Lake Geneva není zrovna za rohem takže jsme si radši přivstali [9:30 am:)] a ještě před obědem jsme už byli na cestě. Druhý pokus se už vydařil, takže jsme u jezera zamluvili tři skůtry, v parku zdlábli dovezené sendviče a ve dvě si už celí natěšení v přístavu oblékli plovací vesty. Skůtry měli pěknou sílu, i na vodě odpich jako motorky a neměly problémy se šedesátikilometrovou rychlostí, takže jsme se navzájem pěkně vyházeli ze sedadel, vykoupali a hodina utekla jako nic. Doma jsme opět shlédli několik filmů a navařili a nasmažili zbytek masa k večeři a na zítřejší, pozítřejší a popozítřejší dlouhou cestu.

den jedenáctý - city exploration

Nikam jsme nechvátali, takže jsme se z postele dostali [byli dostáni] až před polednem. V opět šíleném vedru jsme celý den strávili v autě ježděním po zajímavých místech po Chicagu které nám doposud unikly a procházením všech možných bazarů při hledání náhrady za doslouživšího Oldsmobila. Odpoledne jsme po jedenácti dnech poprvé zavítali na oběd do McDonalda. Jako většina ostatních byla i tahle starší budova z hnědých špinavých cihel, pamatující nejméně válku ve Vietnamu, a celé menu bylo za stejnou cenu jako u nás. Je to tady prostě obyčejné jídlo pro ty, kdo chvátají nebo nemají na lepší restaurace. Ale jenom dobře, celé menu bylo za 4$, jídla v normalních restauracích začínají až od 10$. Odpoledne i večer byly tradičně filmové, k večeři zase tradičně ugrilované párečky a fosters:]

P.S. pro zainteresované : všechno je vyprané a vyskládané jako když jsme přijeli a od Calvina Kleina jsem si dokoupil i dva kusy toho co mi scházelo při odjezdu takže už v pohodě:]

den desátý - museumation 2

Možnosti cenově přijatelných zajímavostí a zábavy v Chicagu se za ten týden docela rychle vyčerpaly a další výpravu do rušného centra mezi mrakodrapy jsme zavrhli. 50 mil a 8$ vstupného do Volo Auto muzea se ale ještě přežít dalo. A tak jsme ráno vyrazili po 90. highwayi severně z Chicaga po známé cestě směrem k Lake Geneva, skoro až k Wisconsinským hranicím.

Všude se jezdí pohodlně, auta ve čtyřech zhruba stejně rychlých pruzích si to pořád šinou kolem 10 mil nad 55mílovym limitem. Nikdo nikomu neuhýba, každý se drží svého pruhu a předjíždění spočívá v jeho vyměnení za jakýkoliv jiný. Takže chvíli je nejrychlejší pravý, pak levý, potom třeba druhý zprava. Pokud není příliš velký traffic tak jde provoz všude pěkně plynule. Všichni už asi mají většinou něco odježdíno, o něco málo překračují limit, okamžitě se rozjíždí na zelenou, úplně špatného řidiče jsme asi ještě nepotkali. Jen pár nalitých, kterých ale zase nejezdí zrovna málo. I zavřená flaška v autě je sice na pokutu a povolených je jen 0,08 promile, ale namátkové kontroly neexistují, po zastavení ani není povinností dýchnutí, stačí se zhruba rovně projít po čáře a klidně pokračovat dál. Ale tolik se to zase nevyplatí, při jakémkoliv incidentu vyjdou poplatky za pokuty, soudy a odtažení přinejlepším aspoň na 6000 dolarů, při třetím chycení se člověk dokonce rovnou může rozloučit s celým autem.

Muzeum na kraji vesnice Volo se nejdřív moc nezdálo, ale bylo narvané nejstaršími fordy, prvními sporťáky a nablejskanými pontiaky, corvettami a carrerami ze 70. a 80. let. Jinak nejzajímavější ale byly podepsané věrné kopie filmových aut z batmana, xxx, rychle a zběsile, 60 sekund, knight ridera a opravdového DeLoreanu z Návratu do budoucnosti! Cesta zpátky opět bez klimošky v šíleném devadesátistupňovém vedru a večerní kuřecí barbq, k další večerní atrakci se možná vrátím někdy jindy:]