parking ticket nr. 3

Ve Wynridge nás už nemá co překvapit. Dům známe od základů po komín nazpamět, někteří z nás už absolvovali i návštěvu v klimatizovaném apartmánu se sklenicí ledového čaje a posezením nad rodinným albem, zatímco jiní na rozpálené střeše zrovna vybíjeli roje vos a nastavovali jim svojí holou kůži. Občas odněkud přijde cola, která se tady ale nedá pít (240 gramů cukru na dva litry u nás snad nemá ani zdaleka) a tohle je zase další nepitelný extrém, takže nejradši jsme v horku obdarováni ledovou vodou.

Z typického denního rozvrhu (7:00 vstát, 8:00 odjezd, 20:00 příjezd, 21:00 večeře, 22:00 spát) nás vyvedlo jen úterní krátké vykoupaní které jsme stihli těsně před zavírací dobou a čtvrteční 100$ pokuta (3. v pořadí, opět práce strážmistra Sawyera). Za ní mohly víkendové rošády s auty, které zorganizoval Ryan, ale stál za nimi hlavně další šéf Tim v kombinaci s alkoholem od polských bratrů z přízemí. V důsledku toho všeho jsem prostě v neděli v 11 večer parkoval cizího Chevroleta před cizím domem a nevšiml si nenápadně značky. Odednes si tedy už nikdo s nikým auto nevymění, ale šek jsem stejně musel vypsat ze svého účtu.

V úterý bylo zatím asi nejhůř. Tak, že se zpráva o místním počasí večer vešla i do události na čt1..po ranním dešti se teplota odpoledne vytáhla na 37C, vzduch byl jako z rozpálené trouby, lilo z nás a potili jsme se i pod namočenýma tričkama, takže večer zase všechno vyřešil osvěžující manchesterský bazén. Z extrému do extrému, dneska je zase 20 stupňů a od rána prší takže to opět na moc práce nevypadá.