Review 2006

Poslední post z amerického kontinentu..

..aspoň pro tenhle podzim.

Nevim jestli je to hodně znát, ale poslední dobou se to tu příliš nehýbe. S klesajícími pracovními dávkami se totiž vyvrbilo hodně zážitků nepracovních, které asi nezapomenu a tak o nich ani nebudu psát..live only:) Každopádně to strašně uteklo, září obzvlášť a zbývají mi tady po zítřejších rollercoasterech v Six Flags poslední cca 4 hodiny volného času v pondělí ráno. Tyto pravděpodobně padnou na utracení některých z mnoha vydělaných dolarů a pak už jen..Boston, Paříž, Prague a v úterý na oběd doma. Mám tady z toho všeho podstatně jiný pocit než při minulé návštěvě, celkem pozitivnější a to i bez bez některých zářijových zážitků. Ale o tom jindy.

Pondělní odlet si už ale pravděpodobně nerozmyslím a tak se tedy, i když po posledních dnech celkem nerad, v Manchesteru chystám strávit poslední dopoledne..see ya home.

New York 3

I když jsme se celkem vyspali bylo ráno o něco pomalejší, do kavárny na Broadwayi jsme na bagely a palačinky přišli o půl hodiny později a sraz s Mírou před Muzeem moderního umění tak museli posunout. Z metra jsme vystoupili na páté avenue, na nejdražší nákupní ulici na světě potkali a vyfotili si Steffi, někdejší #1 tenistku táhnoucí se s dvěma prckama a v 11 stáli před MoMA, Museum of Modern Art.

Míru jsme našli hned a vydali se do různých pater. Hodně obrazů nevyčíslitelných hodnot bylo typu "modrýobdelník" nebo "barvavylitánaplátno rovnouzplechovky", ale jinak se toho zajímavého, hlavně v patrech fotografií a designu našlo dost. Třeba půlka patra věnovaná Douglasu Gordonovi, který se proslavil a spoustu cen obržel za zpomalenou 24hodinovou projekci Hitchcockova Psycha, o tři roky později za zpomalenou projekci Vymítače ďábla, ale hlavně za geniální video s cvičeným slonem. Tak nevim:) Sice to bylo nevyzpytatelné moderní umění, ale čekal jsem o něco víc.

Ale hlavně jsme poslední den nechtěli prošvihnout loď k soše Svobody a namířili na jižní cíp Manhattanu nejkratší cestou. Zase na poslední chvíli, ale aspoň nás na Miss New York nebylo tolik. Projeli jsme podél břehu New Jersey, kolem Sochy Svobody od které se na nás vyloupl známý pohled na New Yorský skyline, panorama mrakodrapů, bez věží WTC podstatně chudší a otočili se pod Brooklynským mostem. Všechno jako kdyby jsme jsme znali odjakživa, ale s pohledem na známá místa která jsme ten den prošli to byl trochu jiný pocit.

Holkám letadlo do Lexingtonu startovalo v půl desátý, mě do Bostonu o hodinu pozdějc a na břeh jsme se vrátili až po šestý, takže poslední rozhlédnutí a zalezli jsme do metra směrem Roosevelt avenue v Queensu. V indické čtvrti jsme nic čemu bysme dostatečně věřili nenašli, takže oběd/večeři jsme si dali v důvěryhodné Subwayi a v půl deváté se naše cesty rozdělily. 2/6 zpátky do Kentucky, 3/6 strávit New Yorkskou noc čekáním na ranní letadlo do Miami a já jsem se přes Jamaiskou čtvrť vydal na letadlo z JFK. Bylo ještě menši než při minulé cestě, ale všech 27 lidí se vešlo a stejně jsem ještě před startem usnul, takže mě vzbudilo až hlášení o přistáni v Bostonu.

Takže New York. Jak se mi v neděli jenom kvůli dalšímu městu nechtělo trávit celou noc v autobuse, nechtělo se mi ve středu zpátky asi stokrát víc. NY nejsou jenom mrakodrapy a jedna socha. Atmosféra kolon věčně troubících žlutých taxíků, manažerů kličkujících mezi nimi na koloběžkách, davů lidí (na US netypicky po svých chodících) a známých míst na každém rohu je neopakovatelná. Vedle sebe nejdražší byty nahuštěné v dvacetipatrových mrakodrapech a 340 hektarový Central Park ve kterém člověk u jezera snadno zapomene že je na Manhattanu, kostely z konce předminulého století nalepené na moderní skleněné mrakodrapy, ruch Broadwaye a čínské čtvrti a klid kolem Ground Zero. V novinách třeba zase recenze poslední hry Meryl Streep, upoutávka na nový muzikál Phila Collinse a začínající US Open. Nemělo to chybu tak třeba zase někdy:)

New York 2

Ráno jsme chtěli vyrazit co nejdřív, na pokoji se toho ani moc jiného než spát dělat nedalo, a vzhledem k nočnímu návratu devátá ještě celkem šla. Sjeli jsme výtahem a v nejbližší kavárně dole na Broadwayi si nechali k snídani připravit čaj, vajíčka, párky, palačinky a sladké bagely. Lidi ve shonu nakupovali snídaně většinou jenom u pultu, my jsme zase tolik neměli kam chvátat a tak jsme v klidu dojedli, sedli na metro a trochu se přiblížili Central Parku a hlavně American Museum of Natural History v parku Theodora Roosevelta na 81. ulici. Trochu rozmazlení nekonečným a o něco lepším Chicagským jsme sice prochodili všechny patra, ale nijak zvlášť nadšeni po třech hodinách zase stáli na kraji Central Parku.

Hladoví jsme metrem zamířili do Čínské čtvrti, městu ve městě přímo mezi Manhattanskými mrakodrapy. V metru kromě nás vystoupili všichni jenom šikmoocí a stejně to vypadalo i nahoře. Chvíli trvalo než jsme prošli všechny bloky s minimem anglických nápisů, čínskými policajty, hotely, bankami a McDonaldy. Oběd ale stál za to, jedinou radou může být opatrnější výběr jídla, sečuánská kuchyně je totiž celkem ostrá už sama o sobě, natož pak jídlo, které je na celém dlouhém lístku mezi čtyřmi, označenými varovnou červenou paprikou. Takže jsem konvici s doneseným čajem vypil skoro celou sám. Ale 3.90$ jsme za menu v centru Manhattanu dali rádi, navíc se nám skoro všem podařilo dojíst donesenýma hůlkama a vydali jsme se konečně směrem do toho pravého Downtownu.

Kolem New Yorkského soudu, v parku před radnicí jsme si dali dalši frappé od Starbucks a s davem došli po Broadwayi na Wall Street. Budova New Yorkské burzy byla ale jak jinak než oplocená s nekopromisní ochrankou takže se nedalo ani nakouknout dovnitř jako za starých časů. Občas jen vyběhlo pár spocených makléřů, ale normálně se za celý den nehnou ven ani na oběd takže v hlavním vchodu žádný velký frmol nebyl. To už jsme se blížili k jižnímu cípu Manhattanu, na kterém jsme ale nestihli poslední vyhlídkovou loď a tak jsme si slavnou sochu s pochodní tyčící se z New Yorkského zálivu na Liberty islandu vyfotili aspoň z dálky a vydali se zpátky na sever.

Směrem k místu, kde se ještě donedávna tyčila nepřehlédnutelná dominanta New Yorkského skylinu, dvě více než čtyřsetmetrové věže World Trade Center, finančního centra když ne celého světa tak určitě Spojených států. V okolí Ground Zero se jinak hektická atmosféra celkem uklidnila. Na každém rohu byly vylepné upozornění aby si nikdo od nikoho nekupoval žádné suvenýry vztahující se k 9-11 a stejně se našlo pár stánků s modely původních věží, fotkami a jinými vzpomínkovými předměty. Ale jinak byl, hlavně kolem seznamů jmen, památníku hasičů, časové osy 11. září s fotkami a velkého, ze zbylých traverz sestaveného kříže, celkem klid. Když nic jiného, tak na každého musela dolehnout tíha prázdného prostoru, vzpomínky na pět let staré záběry a vědomí kolik lidí se odsud nevrátilo z práce.

Pořád jsme ale měli proti původním plánům den spoždění a tak jsme se hladoví ještě vydali hledat Rockefeller plaza. Mrakodrapy mezi 48. a 51. ulicí s nejvyšším Rockefeller Center, sídlem GE a televize NBC, před kterým každé Vánoce stojí kluziště a ohromný vánoční strom [viz happyend v Sám doma 2:)] Hlady jsme už ale skoro neviděli a metrem zamířili zpátky do hostelu zpátky na 101. ulici. Najít resturaci takový problém nebyl, stačilo se rozhlédnout po Broadwayi, vybrat si kuchyni a tak jsme pro změnu večeřeli v italské. Horši to bylo s hospodou, směrem do centra jsme ušli přes dva kilometry než jsme narazili na první, irskou. Takže jsme bez váhání vešli a vybrali z točených piv, z lístku na kterém jako většinou nechyběla česká plzeň. Hledání nějaké další jsme ale už po deseti minutách vzdali a metrem se svezli zpátky domů. Tentokrát přímou cestou a tak jsme šli spát už kolem jedné.

New York 1

Tak fajn, po šesti pracovních týdnech jsem v neděli v 22:20 opustil Manchester, posléze i New Hampshire a po průjezdu mezi mrakodrapy nočním Bostonem jsem byl v 11 vyplivnut na autobusové South station. Všude pobíhala spousta černochů, mexíků, asiatů a dalších pochybných autobusy se přepravujících individuí, prostě rušno jako v pátek odpoledne. Po čokoládovém koktejlu a hodině a půl čekání jsem vystál frontu pod cedulí NYC express a vyrazil na noční cestu. Snažili jsme se dohnat jakési spoždění, takže do Harlemu jsme z dálnice sjeli dokonce ještě s dvacetiminutovým náskokem.

Takže New York. NY, New York City, Big Apple..sice ne největší, každopádně na světě asi nejprofláklejší město. Menhetny, empajry, brodveje a vól strýty, filmová New Yorská atmosféra byla cítít už za tmy. Ale žádné postupné objevování, zastávka byla hned na 8. avenue, mezi Broadwayi a Times square. Prvním obrázkem tedy byl v pět ráno pohled na taxíky zacpanou 42. ulici, mezi nimi hlasitě tůrující kabriolet Lamborghini Gallarda, na kouřících kanálech spící bezdomovce a mezi nimi ve všech směrech kličkující zástupy lidí. To všechno v záři neonů a pod pomalu se rozednívající oblohou. Nebylo tedy divu, že odvoz podivným taxíkem a trocha kokainu na přivítanou mi byla nabídnuta ještě než jsem od zastávky stačil ujít 200 metrů na snídani do nejbližšího McDonalda.

Rychle jsem se rozkoukal a z divoké ulice zase zaplul zpátky do podzemí, protože jak jsem správně tušil, metro nebude mít tři na jednom náměstí se křížíci trasy jako normálně a dostat se na nedaleké letiště La Guardia nebude tak snadné jak vypadá na mapě. Takže jsem podzemím nechtěně navštívil celý Manhattan, okraj Bronxu a přejel celý Queens a na letiště dorazil po hodině a půl akorát na čas. Zrovna přišla zpráva z Chicaga, že mají kluci spoždění, takže se plány o celých třech dnech začaly vytrácet, ale Iveta s Káťou přistáli na čas a tak jsme v devět vyrazili nejkratší cestou do centra. Na rozkoukání nemohlo být nic lepšího než kafe a koláč od Starbucks na trávě Central Parku s výhledem na věčně rozestavěné mrakodrapy a náročnou noc na trávě vyspávajícího bezdomovce.

Kluky jsme nechtěli připravit o nic důležitého a tak jsme se prošli po Time Square a na něm si vyfotili známého Naked Cowboye, prochodili severní část Manhattanu a zamířili zpátky na La Guardii. A zase spoždění. A pak zase ztracené bágly. Do hostelu na Broadwayi jsme tedy dorazili devět hodin po plánovaném srazu a po rychlé sprše a večeři v mexické restauraci hned zamířili do města. Během hledání Empire State Buildingu jsme obešli Madison Square Garden aby jsme našli jeden jediný plakát připomínající že jsou v ní doma hokejoví Rangers. Jednou omlouvou teda bylo že sezóna začíná až za měsíc a půl a druhou, že jediným hokejistou na plakátě byl náš loňský skorokrál National Hockey League.

Ale nejvyšší místní panelák se nakonec dobře hledal i ve všem tom ruchu, navíc se už začínalo připozdívat a tak jsme konečně zapluli do luxusního přízemního patra Empire State Buildingu. Na konci nekonečných mramorových chodeb, ze kterých i po takové době dýchala atmosféra třicátých let, jsme se zařadili do fronty na vstupenky na výtah do 86. patra. Nahoru jsme vyjeli za pěkných necelých čtyřicet vteřin, tedy zhruba stejně rychle jako starým hostelovým výtahem do pokoje o 79 pater níž. Výhled byl úžasný, jaký jen může z 381 metrů na jedno z nejživějších měst chvíli před půlnocí být. V záplavě světel jsme zaregistrovali známou Madison Square Garden, zářící Time Square, ve své době s Empirem ve výšce soupeřící Chrysler Building a na severu ohromnou plochu temného Central parku. O půlnoci jsme pak mezi posledními sjeli výtahem dolů a počítali, že se tím náše pondělní výprava chýlí ke konci. Expresním nestavícím metrem jsme se ale nechtěně ještě jednou podívali až na sever do Uptownu, potom zpátky do Downtownu a po další půlhodině čekáni jsme na zastávce probudili všechny usnuvší a nasedli na správný vlak na 101. ulici. Metro vypadá sice pořád jaksi rozestavěně, ale jinak čistě, vlaky jsou klimatizované, všude jinde ale není jako normálně v létě zima a v zimě teplo, ale 24 hodin denně příšerná vyčerpávající sauna. K tomu se nám ještě nepodařilo úplně ideálně vystoupit, takže jsme si dali ve dvě ráno průchod naštěstí relativně klidnou černošskou čtvrtí a utahaní usli až skoro v půl třetí.

USA 2nd time

My second stay in the US surprisingly keeps changing my attitude to this country. Last year I was impressed so much by the nature and by everything what makes the US that what it is, but at the same time I was disappointed with all those things that make the US so unfriendly and anonymous. One of the reasons was definitely my first impression, which I made in Chicago. This industrial city, second fattest in whole country, so dirty around the Loop and full of dangerous districts occupied by Hispanics, Mexicans and afroamericans was great to find out how do the US really look like, but couldn`t make me feel wanting to spend more than those ten days there. It was really that what I expected from all those movies and it was fun to experience that personally, but it also made me considering the US as an unfriendly country, where only money counts and where`s no space for anything else. I haven`t felt the same in much bigger New York neither in San Francisco last year, but the first impression was too strong and the rest of my stay didn`t change my opinion.

But Manchester and whole New England brought me another surprise. I arrived with the same idea, thinking about a summer that could bring me nothing else but some money, improving my English skill or experience of living on my own. The more I was surprised after a month. Although it`s difficult to judge it objectively because all those bad things like working 60 hours in one week while frizzling on the sun in 100 degrees and eating pizza three times a week are usually very fast forgotten and only good memories remain.

The city is much different from those we`ve learned last year. Although it`s the largest city of New Hampshire it`s not too busy, reaching from the slow flowing river Merrimack up to the hills on the east. One hour of driving far from White mountains, it`s one hour to Hampton beach on the seacoast and the same distance south to Boston. Cities, nature..everything much more european than what I`ve seen before. But the biggest diference is probably the friendliness of most of the people. Of course we`ve met many exceptions but I was surprised and it took me a long time to believe that it`s really not predicted. Most of the people are mostly purely happy when they see us in the bank, café, at the gas station, even while shopping in a supermarket..and of course in a pub. Everybody`s smiling all the time, ready to talk and frankly interested in one`s problems. Maybe local relationships are not to so developed like in our neighbourhoods and villages, but the feeling, that you can be sure you`ll be treated like an old friend by almost everyone you`ll meet is really very nice. It`s even kind of strange for someone who is not used to to see the courtesy of most of the people. It starts on the street where it usually looks like a contest where people try to let as many cars as possible to overtake them, take a turn or pull out ahead in their lane. When you look like being lost on street or anywhere, you can be sure there`s gonna be someone in a minute to ask you and help you to find what you are looking for. And the same anywhere else, you just won`t be refused when need help. Vice versa, the help will probably be offered to you sooner before you`ll request it:)

This evaluation is maybe too positive, of course there are things that disappointed me and they are reasons why am i looking forward home and in addition, my stay isn`t over yet so there could many things happen. The main difference that influenced me at most of course is meeting all the people that we didn`t have an opportunity to meet last year and it`s really nice to feel like home so far away after not whole two months of living.

© td 08.19.2006

Bretton Woods

Tak to Bretton Woods, kterým jsme ve White Mountains před dvěma týdny projížděli je opravdu TO Bretton Woods do kterého v roce 44` svolal Roosvelt 44 států na konferenci a třeba i spolu s Keynesem tam podepsali zakladatelské smlouvy Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a obrysy o rok mladšího OSN. Btw taky začal platit brettonwoodský měnový systém o zavěšení evropských měn na dolar díky němuž to pak v Evropě dalších dvacet let všechno tak dobře šlapalo. Příště něco interesantnějšího, ale když jsem ve fotkách z výletu dokonce našel fotku onoho Mt. Washington hotelu tak jsem neodolal něco nenapsat:)

vsechnocodokazessnist

V neděli jsme si dali dopoledne klídek a kolem druhé se vydali do největšího Manchesterského buffetu. Tedy allyoucaneatu. Celkem luxusní, i když pro místní spíš podřadné restaurace. Člověk si v ní totiž musí všechno jídlo donést ke stolu sám. Drobná nevýhoda, která je ale bohatě vyvážená tím, že přinést si ho může kolik chce..aaa kolikrát chce:) Co se odehrávalo za zdmi Manchester Buffet je na založení nového blogu, měli jsme jednoduše všechno od každého druhu masa, pizzy, mořských potvor, sushi, příloh, ovoce, zeleniny..zlomovým bodem, kámenem úrazu a zakopaným psem v proleženém a prospaném zbytku odpoledne bylo objevení nakrájených banánů v jahodovém sirupu, ananasu a vanilkového pudinku. K tomu ještě výborná vlastnoručně točená vanilková/čokoládová/vanilkovočokoládová zmrzlina, takže nikdo nezůstal u jednoho talíře a žádné další odpolední plány už na řadu nepřišly.

Jinak se moc překvapení nekoná. Pokutám se zdárně vyhýbáme a tak mi za poslední týden přišla jedna jediná za přečerpání účtu v bance, práce utíká (=neutíká) pořád stejně, chleba chutná (=nechutná) a auto jezdí (=fakt ještě jezdí) taky tak a tak byla tenhle týden jediným spestřením úterní návštěva Strangebrew. U kyblíku kuřecích křídel a točeného plzeňského urquellu jsme si poslechli kapelu, v televizi skoukli kus baseballového matche a kolem 11 se vydali zpátky domů.

prodloužený víkend

V pondělí jsme se vzbudili někdo rozlámáný, někdo plný sil, každopádně do deště a tak o práci nemohla být řeč. Do banky jsme odvezli šeky a zjistili, že poslední tři notebooky z cirkusové akce zbyly v celém New Hampshiru na skladě jenom v hlavním měste Concordu a vyrazili jsme na cestu. V Circuit city byly Acer notebooky připavené v obyčejných kartonových krabicích a u pokladny jsme ho dostali rychle jako kdyby jsme kupovali pár prázdných cédéček. Ondrův megavýhodný nákup tedy za 400 dolarů čítal průměrný Acer notebook s Centrinem a 512 ramkou, tiskárnu s kopírkou a skenerem, WiFi router a kupu ochranného softwaru v hodnotě dalších 50 dolarů. S radostí jsme doma všechno sprovoznili a i když odpoledne vylezlo sluníčko, nechtěli jsme si kazit den a tak se o práci nikdo pro jistotu už nezmínil. Lepším plánem byla výprava do multikina v Hooksetu a shlédnutí přeplácané pohádky o Pirátech z Karibiku. Ale proč ne, aspoň jsme se podívali do kina, které, i když za stejnou cenu jako u nás, zdaleka stejné pohodlí nenabídlo. Zima, málo místa na nohy a pár umlaskaných amíků s pětilitrovými kyblíky popkornu na klíně na zážitku moc nepřidaly.

Út, St a Čt ryze pracovní, takže se toho moc nestalo. U vanu nám akorát upadly boční výsuvné dveře, takže jsou teď přidělané napevno (doufáme) a nastupujeme kufrem, který se zase za jízdy musí zavřený držet na provazu. Ale kromě toho, že nejde zavírat řidičovo okýnko, dveře u spolujezdce jdou zase otvírat jenom zvenčí a rádio hraje jen když projíždíme kolem baseballového stadionu na Bridge street, jezdí Drakouš (pokud nenecháme benzín v nádrži klesnout pod čtvrtinu) pořád spolehlivě.

tak opět..volno!!!

Po napůl pracovním čtvrtku, pracovním pátku a sobotě jsme v neděli ráno konečně vyrazili z Manchesteru. Na sever, podívat se po dlouhé době do pořádných kopců, White Mountains na severu New Hampshiru. Trochu nečekaně byla naše první zastávka v narvaném obchodě s lyžařským vybavením, ve kterém jsme takhle začátkem srpna takový provoz ani pět prodavačů nečekali. Ale ceny nás i v třiceti stupních donutily si aspoň něco vyzkoušet, zapamatovat si polohu obchodu a vyrazili jsme dál. Na kousek před obchodem na dálnici hořící auto nebyl moc pěkný pohled tak jsme po rychlém obědě u McDonald`s konečně vjeli do hor.

S jediným cílem někdesevykoupat jsme kousek od nejvyšší hory Mt. Washingtonu narazili na vacation area Attitash a tak různě se vydali na sluníčko se zmrzlinou, na lanovku a z ní na kolech na downhill nebo do ledové řeky. Domů jsme vyrazili v šest, ale protože strávit neděli mimo město nás ten den asi nenapadlo samotné, zakončili jsme čtyřsetkilometrovou cestu v Manchesteru po večeru prostátém v kolonách až chvíli před devátou.

parking ticket nr. 3

Ve Wynridge nás už nemá co překvapit. Dům známe od základů po komín nazpamět, někteří z nás už absolvovali i návštěvu v klimatizovaném apartmánu se sklenicí ledového čaje a posezením nad rodinným albem, zatímco jiní na rozpálené střeše zrovna vybíjeli roje vos a nastavovali jim svojí holou kůži. Občas odněkud přijde cola, která se tady ale nedá pít (240 gramů cukru na dva litry u nás snad nemá ani zdaleka) a tohle je zase další nepitelný extrém, takže nejradši jsme v horku obdarováni ledovou vodou.

Z typického denního rozvrhu (7:00 vstát, 8:00 odjezd, 20:00 příjezd, 21:00 večeře, 22:00 spát) nás vyvedlo jen úterní krátké vykoupaní které jsme stihli těsně před zavírací dobou a čtvrteční 100$ pokuta (3. v pořadí, opět práce strážmistra Sawyera). Za ní mohly víkendové rošády s auty, které zorganizoval Ryan, ale stál za nimi hlavně další šéf Tim v kombinaci s alkoholem od polských bratrů z přízemí. V důsledku toho všeho jsem prostě v neděli v 11 večer parkoval cizího Chevroleta před cizím domem a nevšiml si nenápadně značky. Odednes si tedy už nikdo s nikým auto nevymění, ale šek jsem stejně musel vypsat ze svého účtu.

V úterý bylo zatím asi nejhůř. Tak, že se zpráva o místním počasí večer vešla i do události na čt1..po ranním dešti se teplota odpoledne vytáhla na 37C, vzduch byl jako z rozpálené trouby, lilo z nás a potili jsme se i pod namočenýma tričkama, takže večer zase všechno vyřešil osvěžující manchesterský bazén. Z extrému do extrému, dneska je zase 20 stupňů a od rána prší takže to opět na moc práce nevypadá.

poslední červencové volno

V sobotu jsme si dali lehkých 7 hodin práce ve Valley s osvědčenou přestávkou v nedalekém bazénu. Za půl hodiny jsme stihli porušit jen dvě pravidla [žádné jídlo v okolí 10 metrů od bazénu -> takže nikde a diving -> po skočení do vody příliš dlouhá prodleva před vynořením a začátkem temp..Míro sorry, plavčíci jsou jinak docela dobrý kluci, ale tohle je už fakt moc:)] Večer jsme skoukli celý týden odkládaný Butterfly effect a těšili se na volnou neděli.

Ta začala po ranním vegetění až poledním výletem do Burger Kingu. Dvacet hamburgrů se nikomu objednávat nechtělo, takže jako na blázna koukali zase na mě. Všechno jsme do sebe nacpali, vypili pití, dotočili pití, vypili pití a na cestu domů dotočili pití (normální americký free refill) a na třetí se vydali na nohejbal. Zase hrozné vedro, tak jsme po něm ještě popojeli kus za Manchester, naskákali do neskutečně teplého Glenn Laku a po dalším filmu a dalším krocanovi šli plní sil spát.

fckng weather

Pátý den ve Winridge. S obyvateli prvního domu se známe už důvěrně. Víme kam zajít pro flašku koly když je třeba osvěžení, kam pro pytlíky ledu když jsou třeba schladit puchýře na spálené ruce a kam pro pár whatthefuck výkřiků když polámeme pár kytiček před čtvrtým apartmánem. Práce moc neutíká, ale ještě tak tři dny a můžeme se stěhovat na další:)

Počasí je čím dál tím horší, tak čtyři pět dnů je obvykle jako před bouřkou, pořád přes 30C, dusno, vlhko, ráno nás na ulici polije těžký horký vzduch, spotíme se než dorazíme na místo, takže celý den pijeme, pijeme a měníme trička. Potom zabouří, sprchne, dva dni jsou celkem přijemné a zase všechno znovu. Ale začínáme si docela zvykat, až na jeden krizový den jsme docela v pohodě odpracovali 56 hodin. Jenom ve čtvrtek jsme v poledne všichni naráz vedrem a dusnem omámení slezli ze žebříku, pod stromem usli a probrali se až po hodině. S 50ti% výkonností jsme odpracovali odpoledne a už v šest se vydali do bazénu v Manchesteru. Po zavření bazénu jsme se přesunuli do městského parku na Elm street, poslechli si kus pohodového open air country a jako normálně byli před devátou doma.

Wynridge forever

Tak jsme po prospané neděli čekali v osm ráno před Tomovým domem. Ryan nás nasměroval do paint storu a byl při nakupování nečekaně štědrý. Už to se zrovna moc nezdálo. Další směr po dálnici směr Boston a po dvaceti mílích sjezd do Widhamu. Najednou jsme stáli v komplexu šesti šestidomů (jj, 6x6) a došlo nám na co budeme tolik věcí potřebovat.

Základní postup před každou novou prácí je seznámení se s budgetem (cca počet hodin práce), vydělení počtem lidí a potom desíti, jedenácti, průměrným pracovním dnem. To dá dohromady zhruba počet dní na práci. Když z Ryana vypadlo 1700 hodin neměli jsme ani chuť něco čímkoliv dělit a vydali se rovnou na obhlídku. Jak Ryan správně podotkl, budeme tady asi till the end of the days, tedy do konce časů:) Je to tedy tak nějak tady a za první tři dny máme hotovou zhruba třetinu toho prvního od příjezdové cesty:)

Navíc se mi dneska podařilo pořidit si jedno z mojich nejmíň oblíbených zranění, když jsem se dlaní opřel o rozpálený motor sprejeru, takže jsem skoro celý den strávil hledáním lékárny, nemocnice a skučením mezi střidáním ledů na mojí napuchlé ruce. K večeru začalo pálení pomalu ustávat, takže jsem se snažil s ručníkem ovázanou rukou běháním po žebříku a sprejováním dohnat co se dalo, ale tma nás ve třičtvrtě na devět stejně donutila všechno pobalit a vydat se domů.

Jinak Míra je od pondělí s Tomem ve Strattonu ve Vermontských horách takže se nám stýská a za trest musíme jíst o třetinu větší porce večeří, už aby byl zase zpátky:)

ne-děle

sleepin`..:)

Tak na okraj : to to nějak letí, to už to fakt bude měsíc?

Tak na okraj 2 : neřikám že chyba musí být bezpodmínečně na mojí straně, ale na účtu je pohyb nulový a večeře zatím taky žádná nedorazila. Takže si dávejte pozor při vyplňování adres a čísel účtů, nebo na balíčky pište nějak srozumitelně, že nejsou pro občany rumunské národnosti. Vybíraji totiž dole poštu a mohl by v tom být stejný zádrhel jako v tom, že už dávno máme PINy, ale už týden marně čekáme na kreditky, které měly přijít o tři dny dřív a zespodu nám je ještě nikdo nepřinesl:)

like a small party

V neděli mělo v devět začít pršet, ale předpověď se konečně taky jednou aspoň trochu sekla, takže se liják spustil až v 9:08. Takže zase volno, na dvě hodinky jsme zajeli do Valley udělat pár věci které se daly i v dešti a zase zpátky. Odpoledne jsme prošli největší sport, Sports Authority a Bob's Store s oblečením. Domů jsem dorazil jenom s jednimi Speedo plavkami, ale aspoň jsme znovu promysleli co všechno že tady budeme muset nechat nebo jak obalamutíme Deltu aby jsme všechno pobrali až se budeme vracet. Ne že by to byly až tak důležité věci, ale tak při těch cenách..nejlepší model K2 kolečkových bruslí za 99 dolarů, všechny Levis džíny za 30, Quicksilver trička za 10, košile Calvin Klein za 20 a tak pořád dokola..a taky jsem zjistil jak v obchodech šetří místo když se jim v označení velikostí už nevejdou x-ka před L. Jednoduše takhle:)


Večer nás Tom pozval k sobě domů. Stůl na fotbálek už opravdu profi, nejen promazaný a obalený bandážema, ale i vodováhou přesně vyvážený takže turnaj i celá party v typickém americkém obyvatelném sklepě mohly začít. Všechno bylo připravené takže bylo všeho dost i když dorazilo celé vedení i bulharská posádka. Všechno se povedlo, domů jsme dorazili před čtvrtou s povolenými ztrátami bez utomausnuvšího Míry..

a zase volno

V pátek jsme vyrazili do Valley, ale předpověď nezklamala a po obědě jsme se v lijáku sešli doma. Vyrazili jsme do města, v bestbuyi pořídili philips haircutter a v po čtrnácti dnech ve fastfoodu v burgerkingu k večeři patnáct hamburgrů a hranolky. Natlačili jsme je do sebe zrovna když volal Tom co máme večer v plánu, tak jsme za ním na desátou vyrazili do města. Kapela neměla chybu, nadšením stála celá Strangebrew, tak jsme do sebe po pěti hamburgrech s předstíraným vděkem nacpali dalších pár kuřecích křídel, ochutnali dva vermontské pšeničné Harpoony a přesunuli se na fotbálek. Ještě jsem neviděl aby si někdo před hrou procvičoval zápěstí, madla obaloval vlastníma bandážema a speciálním olejem promazával tyče, ale podle toho to taky vypadalo. Za dvě minuty to bylo se štěstím 1:7 a mohli jsme proti Tomovi s Ryanem pustit další. Tak jsme se prostřídali, seznámili se zbytkem Painting plusu, klukama s Bulharska a Kolumbie, doposlechli kapelu a po skorojakočeské plzni se v jednu vydali domů.

tak trochu working week

Trošku se to tady nehýbe což je způsobeno především tím, že mám tenhle týden jakš takš co dělat a ne trávit celé dny nesmyslným bušením do klávesnice. Mám co dělat znamená nedélní šestihodinové zahřátí a následné čtyři dvanáctihodinové pracovní dny po kterých nezbýval čas na nic jiného než na pizzu nebo nějakou z tradičních kombinací (vepřové, hovězí, krocaní) x (brambory, rýže, kaše, těstoviny) x (okurka, rajče) x (Coors light, Bud light, limo) [vždy jedno od každého] a zmrzlinu. Zmrzlinu ke každé příležitosti protože tady je, jako všechno ostatní způsobující nadváhu, levná. Za 12 dolarů jsme jí ve čtyřech kyblících nakoupili necelých 7 litrů a během necelých čtrnácti dnů jí zase máme na seznamu docházejících potravin.

Zítra je podle předpovědi šedesátiprocentní pravděpodobnost srážek takže třeba trochu času bude, jinak mi můžete víte co:)

A) posílat večeře na adresu 645 Chestnut Street, Manchester 03104 New Hampshire, USA a to ve stavu, ve kterém přežije transport a bude snadno připravitelná v mikrovlnce.

B) posílat 9 dolarů na účet č. 83874828200 u Banknorth Manchester abych mohl ze žebříku slézat o hodinu dřív.

Kombinace A+B se nevylučuje, stejně jako opakované plnění kteréhokoliv výše uvedeného. A tímto vším ušetřený čas budu věnovat výhradně psaní a uploadování fotek:)

a tak další víkend...

Nic zvláštního se neděje pokud za zaznamenání nestojí problémy jako že barva někdy pořádně nekryje, vosy maji radost s každého náznaku že si s nima chce někdo hrát, cena benzínu se dramaticky blíží ke třem dolarům (= 18 Kč za litr!!), cena elektroniky stejným tempem padá k zemi že se gigové usb disky prodávají jako rohlíky a sluníčko si vynahrazuje propršené dny takže je vážně každý den přes třicet.

Tak jsme v pátek zase 10 hodin natírali, sprejovali a natírali, v sobotu jsme po nedohodě se s majiteli ve čtvrtek umytého baráku dostali nečekané volno, které jsme strávili chozením po městě, obchodech a usínáním na baseballovém zápase Manchester vs. Merrimack. Náš druhý zápas, ve kterém jsme dokonce vydrželi přetrpět celou třetinu, ale za hodinu jsme se dočkali akorát čtyřech povedených odpalů, které byly stejně v poli ze vzduchu chyceny, ale jinak samých outů, ballů a striků což jsou všechny možné názvy pro nepovedený nadhoz nebo odpal. A že jich tady kluci umí.

V neděli nás čekala malá dodělávka domu s kterým se kvůli počasí pářeme už celý týden, ale protáhla se na šest hodin, takže jsme večer stihli už jenom skočit do bazénu [v době kdy do něj mohou jen Manchesterští rezidenti, což jsme teda i my:)] a do vyčerpání se honit na tenisovém kurtu při nohejbale. Jinak se musím podívat, ale prý ho tady absolutně neznají, nehrají, dokonce pro něj ani nemají název. Tom povídal, že kdyby nějakej měl mít, že by to byl asi likeball nebo něco na ten způsob, ale fakt, že kolemchodící a basketbal hrající niggas na nás koukali jak kdyby jsme spadli s Marsu.

Last rainy day of whole summer

Ráno vypadalo ještě hůř než večer takže jsme se z postelí neměli kam hrnout. Před obědem jsme aspoň vyrazili do Bedfordu v dešti omýt příští barák, ale ve tři jsme už zase byli doma a zlákáni výletem do polského obchodu se pustili do pečení chleba. Všechno se povedlo jak mělo a za dvě hodiny jsme z trouby vytáhli jeden opravdový kmínový s krásnou tvrdou kůrou. Tak ráno.

Jinak nevím jak přesně tady fungují předpovědi, když po čtyřech propršených dnech má být zítra 36C, ale zatím vycházejí na +- hodinu přesně tak uvidíme. Večer jsme si byli zahrát nohejbal a vyběhli na skálu rozhlídnout se po Manchesteru a konečně snad fakt začíná být pěkně.

Day-off 2 :-(

Ráno jsme vyrazili už před osmou s plánem akorát dodělat rozdělanou práci. Během ní na mě v druhém patře po píchnutí do vosího hnízda (jak je to s tim příslovím) vylítnul roj vos, ještě docela přátelských když do mě žihadlo zabodla jen jedna, ale vrtačku i okenici jsem pustil stejně, sebe naštěstí ne a se zavřenýma očima čekal kolik si jich na mě ještě bude chtít smlsnout. Dělali jsme co jsme mohli, ale po obědě se strhla bouřka ještě větší než ta úterní a zahnala nás domů. Tam na nás zase čekala pokuta od strážmistra Sawyera za noční parkování, "against flow of the traffic", kdo by si toho tak u nás moh všimnout...20 dolarů nás ale snad nepoloží, aspoň si vyzkoušíme jak se vypisujou šeky, které jsme dostali v bance a neprozřetelně chtěli vyhodit:)

Odpoledne nad knihou a internetem, večer opět nákupní a vařící:) Není to nic moc, v tomhle počasí se ani výletit jinde než po obchodech nedá, ale zítra snad poslední rainy day.

Day-off

Rozdělili jsme se asi na dýl, dostal jsem telefon a Dodgka je už konečně doma takže jsme tři, s Ryanem dohromady čtyři. Ráno se ale, než jsme aspoň stačili sundat z oken okenice, strhla strašná bouřka takže jsme se zase otočili a byl před námi volný propršený den. Ale aspoň jsme v bance zařídili účty - žádné poplatky za vklady, vedení, výběry nebo internet banking, všechno free - odvezli subárko na technickou a ve městě prošli pár obchodů. Večer jsme se rozhodli jednou vynechat vaření a vyrazili do nedaleké Strangebrew taverny. V úterý všechno za půlku, takže jsme se každej za 8 dolarů nacpali kuřecíma křídlama, hranolkama a dohromady vyzkoušeli skoro polovinu z padesáti různých nabízených piv. Nejlepší bylo asi pšeničné UFO z Vermontu s malinovou příchutí, taverna pěkná, ale barová kapela hrála trochu moc nahlas že jsme se vůbec neslyšeli a tak jsme v 10 vyrazili domů vyhlížet lepší počasí.

Z pláže do práce

Zase pondělí. Trochu jsme se promíchali, kluci jeli opet do Valley a já se zbytkem patra, Honzou a Ondrou do Londonderry na další domek v manchesterských lesích. Práce, práce, ale s motorovým sprejerem šlo všechno mnohem rychlejc, takže kromě mého skorosepropadnutí do obýváku a z dvaceti centimetrů na vlastní oči poznání síly sprejeru nic zvláštního. Dodge pořád nikde takže jsme neměli na výběr a po uznalé pochvale od majitele "fuckin' nice and fuckin' fast" nás vzal Ryan domů už před sedmou. Aspoň zbyl čas na originální report z neděle. Zbytek dorazil až před devátou takže na nic než tradiční večerní hody čas nezbyl.

ostravak bloguje z Hamptóna

Ráno sme sa po brekfestu vydrcali z tého Blodgetu a namejřili k móři. Po hájveji sme tam byli včil sme ani nemrkli a už parkingovali za 10 dolárů u teho Hamptón beacha. Sma se rozložili na také jak cyp dlhé a narvané plaži kde to byl samý tlstý amík s velkym kůlerem na ty vše hamburgre a kokakole a chvílu jen tak kókali. Ale už sme se nemohli dočekat teho moře teda spíš oceánu páč sme nikde neviděli ani břeha a vrhli se hned do tech vlnisek. Sme teda nečekali žádné zázraky tu, ale bylo to teda studené jak sviňa aspon byli vsichni na pisku. Tak jsme ani řádně nezaplavčili a už zas běželi ven se ohrat. Tam byly i teda hřiště tak sme koupili balón zase za těch 10 dolárů, teď bez ednoho centu jeste. Sme tam porad hráli ten volejbal, s ňakými amíky co to moc neuměli, borci jim dali, my s Mírou bysme jim teda taky dali kdyby nebyl ten písek tak horkej tak sme prohráli 0:10, ale bojovali sme teda. Tak sme se porad kupali v oceáně a váleli na tem beachi a užívali že nemusime do roboty až teda slnko zapadlo a my byli spalený jak sviň. Ale moc. Tak zase dom, v krámu sme nechali peníz docela v limitu páč nám ani nepredali víno když je ta neděla a vyrazili už teda dom. Teda večeře zas dobry, hodně dobry sme měli krocana celkom tři chody já druhej nemoh tak sem měl jen dva ale dobre. Film byl večír o tech dvou protagonistech, tech kašpárcích Štvrtníčkovi s Lábusam s temy fotbalovémy odposlechy tak sme sa zas nachlámali a v tak v tech jedenast sli teda spat.

Valley West

Ráno jsme se pěkně prospali do půl devátý a na desátou jsme byli ready do práce. Nebylo ale kam jinam, a tak nezbylo než vyrazit do díry za město, do Valley West podívat se na pár modrých domků. Volnějším tempem jsme stihli dva kompletně natřít a v šest vyrazili zpátky. Dvě kila kuřecího masa a bramborových teter se jak jinak než povedly. A sice před volným dnem, ale po filmu jsme ještě před jedenáctou padli do postelí.

Takových příjemných 13 hodin

Ráno jsme se rozdělili a s Mírou subárkem vyrazili natřít jednu menší stříšku, posbírat po okolí nepobrané barvy a žebřiky, vybrat šeky za hotové joby a dotřít pár nedodělků. Ani jsme si ve spěchu nevzpoměli na oběd a na střeše posledního domu zjistili že už je zase po osmé. Šeky jsme zavezli Tomovi domů a zamířili taky tam. Uź na nás čekala zpola hotová večeře, pečené brambory s vajíčky míchanými s šunkou a zelenina. Kvalita večeří buď den ode dne rapidně roste, nebo jsme čím dál tím víc stahanější a všechno nám chutná čím dál tím víc. Jakš takš i chleba Giant, klasický americký toastový, važící asi 0,5g a zmačkatelný do téměř neviditelné kuličky. Po opečení na pánvi je sice docela poživatelný, ale stejně je ho k snídani minimum aspoň půlka balení.

Mission stable completed

Devatenáctileté Dodgky se přeci jenom nespravují tak snadno, a tak jsme dneska dostali Ryanovo kupíčko. Sice už trochu vylítanou, ale pořád hodně dobrou Mazdu MX-3. V 8 jsme opustili Blodget, po obědě jsme měli dotřenou stáj, k nepoznání od té, ke které jsme přijeli pondělí a vrátili se zpátky do Manchesteru. Do nekonečné čtvrti stejných modrých domů s nekonečnými stěnami a vysokými štíty. Snad jen na záskok, dlouhé čtyři hodiny na spoustě domů, na kterých se naše práce ztratila jako nic nás nebavily a tak jsme o něco dřív, před sedmou, vyrazili do Hannafordu pro chleba a mlíko. Chleba za 96 dolarů. Nákup se zase zvrhnul ve vybírání slev, takže jsme mezi kýble od barvy zase cpali kopice pití, ovoce, masa, zmrzliny a dalších životně důležitých věcí.

Večeře sice vymyšlená za 1, šunka skvělá, vejce stejně, jenom rýže, aby nechutnala jako z popelníku, chtěla na plotně tak o minutku míň. Na první rýžový pokus se to ale dalo a kečup všechen smrad stejně krásně přebil takže si nikdo nestěžoval:)

Nothing special

Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo..takže celý den bylo příjemně pod mrakem a dalo se dýchat. Čerstvý vzduch, výhled na kopce, všude kolem koně, a tak práce pěkně utíkala. Na stáji už byla hotová základovka takže jsme pokračovali s druhou vrstvou a po dvanácti hodinách nás tma zrovna v nejlepším zahnala zase zpátky do subárka a domů. Na žádné kulinářské speciality už čas nezbyl, takže opět jistota, pizza. Ale poslední, takže zítra určitě zase nějaká změna.

Independence Day

Celý den jsme strávili natíráním nově postavené stáje u farmy kousek za Manchesterem. Pěkně svítilo, k tomu nepříjemné čerstvé dřevo, takže jsme toho měli za 11 hodin až kam. Večer jsme pobrali síly akorát na upečení pizzy a zašli jsme se podívat k řece, Merrimacku, kde byl v předvečer dne nezávislosti, na mostu na Bridge Street asi třičtvrtěhodinnový ohňostroj. Nic zvláštního, finále bylo spíš o kvantitě než o nápadu, zapálili asi všechno co jim za večer zbylo takže se nad řekou na chvíli skoro rozednilo a všem praskaly bubínky, ale podívaná pěkná.

Auto bude v provozu až v pátek, barvy nám takhle o svátku v Paint Storu neprodali takže jsme se celé dopoledne váleli a nabírali síly. Bez auta se prostě nedá dělat nic, ale aspoň začalo pršet takže nás to ani tolik nemrzelo. K obědu jsme zapekli těstoviny s klobásou, zeleninou, vejcem a vším co se našlo a zavolali Ryanovi (Tomovo crazy brother a náš boss nr. 2) jak to vidí s odpoledním fotbalovým semifinále, během deseti minut stála před barákem černá Honda a vyrazili jsme k Hallovým domu. Největším zážitkem byl asi dovezený oběd, dvě a půl hodiny u fotbalu jsme většinou prospali, zatleskali dvěma gólům v poslední minutě a jeli zase zpět. Večer jsme ještě vyrazili na menši výběh do Manchesterských kopců, cestou skoukli kus jak jinak než nudného baseballového matche, doma o nic zábavnější Scary Movie 4 a šli spát.

Stavení, kuře, město..a moře snad v úterý na den nezávislosti:)

V neděli se sice nepracuje a tak všichni na pracující divně koukají, ale s majiteli jsme byli domluveni, takže jsme na desátou přijeli domek dotřít. Dotřít sice znamenalo dalších šest hodin, ale celý den bylo hodně pod mrakem, na práci ideální počasí. Domů jsme tedy dorazili už před pátou a začali zpracovávat den předtím nakoupené zásoby. Na pekáči opekli rozpůlené brambory a v pěti vrstvách vyskládali spolu s dvěmi a půl kily kuřecího masa do pekáče. Za půl hodiny jsme tak z trouby vyndali ohromnou porci výborného jídla, u nového kulatého stolu větší část snědli a největší flákotu nechali na druhý den k obědu. Na práci jsme neměli už nic důležitého tak jsme se se všemi žebříky na střeše vydali na průzkum města. Vzhledem k tomu že byla neděle chvíli před osmou jsme už neměli moc na výběr a zastavili u oblíbeného cirkusu (jinak taky Circuit City).

Odtud také pár vtípků..1GB flash disk 650kč, stolni DVD player 600kč, notebook Acer 14`, 256 RAM, 40GB harddisk 9 000kč, cestovní DVD přehrávač 1 700kč, Memory Stick Duo 2GB 1 500kč, autorádio s CD na MP3 1 500kč, MP3 přehrávače max. 3 000kč, kontejner na odvezení toho všeho domů lodí bohužel k nezaplacení:)

Ve Walmartu jsme si tedy už jenom koupili cooler na svačiny, najezení a uchození dojeli zpátky na náš Blodget street a šli spát.

První den a shoppin`

Ráno jsme skočili do místo dodávky půjčeného 4x4 subárka a po dálnici jsme byli za chvíli u baráku. Za něco málo přes devět hodin jsme stihli většinu natřít a vyrazili zpátky do Manchesteru na nákup. Původně jenom pro párky k večeři, ale skončilo to u klasického amerického přetékajícího vozíku. Supermarket Hannaford jako důkaz, že socialistických cen jde dosáhnout taky jinak než rozdáváním a vysokými daněmi, ale třeba i tvrdým kapitalismem a konkurencí:) Navíc ne že by nebylo doma z čeho vybírat, ale pořád je vstup do jakéhokoliv amerického obchodu asi stejný šok jako vstup do rakouského před 16 lety.

Tak jsme naložili 60 třetinkových plechovek coly a spritu po 4kč, dvacet párků za 45kč, 3 kila kuřecích řízků za 120, 3 kila čokoládových corn flaků za 150 a další spoustu pití, masa, rýže, těstovin, sušenek, ovoce, zeleniny a pizzy. To všechno za necelých 160 dolarů jsme naházeli mezi barvy a štětky do subárka, doma vyskládali do megalednice a utahaní šli kolem 10 spát.

Housing

Bydlení je kapitola sama pro sebe a tak je to kapitola sama úplně pro sebe i tady.

Tomovi jsme doma vybrali sklep a pobrali všechno užitečné, protože v novém domě, který ten den zrovna koupil nemělo být vůbec, ale vůbec nic. Po chvíli napětí jsme zastavili u třípatrového baráku kousek od centra. Všechno jsme nanosili do našeho skromného 7+1 patra, celého čerstvě vymalovaného, vyloženého novým kobercem, s koupelnou a hightech brand new kuchyní (mikrovlnka, trouba, myčka, americká dvoudvéřová lednice a vestavěný cd přehrávač). Na 7 pokojů je nás sice už 6 Čechů, ale teda pořád ještě docela přiměřeně. Všude spousta místa, skříní, oken a výhledů na zahradu i na ulici. Pevná linka je sice zatím nefunkční, ale spolu s adsl by se měla ve čtvrtek zprovoznit. Internet má být podle smlouvy super fast, tak uvidíme co to na místní poměry bude znamenat. Aspoň nějaké zprávy se nám přes den snad načtou.
Jinak pod náma bydlí pár Polish guys s kterýma v kontaktu nejsme, spousta místa nad náma na bydlení být nemá, prostě playing room s šipkama, fotbálkem který se nám zatím válí ve sklepě a jehož čas určitě přijde a podobně.

Trošku teda bolí ruce, nožky ze žebříku, ale dá se to a jinak všechno OK.

Training

Tak jsme ráno přetrpěli další snídani. Z šuplíku pod muffinama jsme ale vytahali navíc pár misek corn flaku takže byla podstatně pestřejší. Na nohou jsme byli zase už v 7, takže jsme pobalili a u počítače a televize počkali na Toma, který nás před polednem hodil k sobě domů. Všechno šlo celkem rychle, vyčistili jsme a přebralí věci z neskutečné zapraseného Dodge z minulého roku, vyfasovali týmové uniformy a s mapou vyrazili do krámu pro třetí úplně nový žebřík a na první baráček 15 mil od Manchesteru směrem na Boston. Jinak zatím pořád ve čtyřčlenné skupině tak jak jsme startovali z Prahy.

Před malým patrovým domkem (typická americka chata - uprostřed lesa s dvojgaráží, třemi auty a satelitem) proběhlo Mírovo stručné školení. V podstatě základy stavení žebříku, scrapingu, myti, primaringu, edgingu a hlavně paintingu sidingu i trimmů:) majitelka domů nám jenom svým offroadem rozmašírovala nás crew kit, bednu se vším potřebným, ale podařilo se ji jinak nic nerozbit, a během půl hodiny byla z Wal-martu zpátky s dvěma novými takže ještě výhra. Její sestra zase nemohla pochopit jak u svého offroadu točit volantem aby netrefila náš van, ale po krátké instruktáží o couvaní se všechno podařilo. Dneska zatím bez barev, takže jsme dům připravili, očistili a po dvou hodinách vyrazili zpátky, zatím že všeho docela nadšení, tak nám to snad nějakou chvíli vydrží.

U dálnice jsme povečeřeli první hambáče, 3x po dolaru ohromný Whopper Jr. a za další dolar neomezené pití. Přestal nás ale poslouchat náš Dodge, a tak jsme nabrané kalorie zase spálili tlačením k nejbližší pumpě a dotankovali za 10$. Benzínem to sice očividně nebylo, ale motor po krátkém přemlouvání přeci jenom naskočil a vzchopil se aspoň na půlmílovou cestu po dálnici. Na víc ale ne, tak jsme ho odstavili na trávě a já tak úspěšně navázal na tradici druhých dnů pobytu v USA (viz někde dole). Zjistili jsme, že v motoru neni skoro zadny olej a tak jsme se chvíli kochali provozem na highwayi a po půl hodině nás firemní taxík hodil zpátky k Tomovi.

Aklimatizace a vylet do centra

Puvodne jsme cekali ze nevstaneme, ale na nas cas to bylo az po treti hodine, takze budik na 9:07 nam zvonil az po navratu ze snidane. Ze "snidane". Snidane kontinentalniho typu totiz znamenala kafe a vyber z bananovych nebo boruvkovych muffinu. Takovych podivnych americkych kolacobuchet. Takze kazdy si mohl bohate vybrat. Dva boruvkove a jeden bananovy nebo opacne, ja jsem treba zvolil kombinaci tri boruvkovych:)

Tom se cele dopoledne neozval tak jsme kolem poledne vyrazili z Econo Lodge do mesta. Z tohohle domova docela dalka, navic to dusno..ale dosli jsme, nasli Social Security Office a zazadali o Social Security kartu diky ktere bude moct zacit neco delat. Chozeni bez tricek po ulicich se nikomu nezda, z obchodu a restauraci rovnou bez otazek vyhazuji i kdyz je venku treba ctyricet stupnu tak jsme Mirovi za sest dolaru poridili jedno fanouskovske od mistniho, v hokeji buhvicohrajiciho, tymu Manchesterskych Monarchu a zamirili nekam na hambac.

Cestou jsme se ale zasekli u dveri cinskeho allyoucaneatu a bez vahani vpadli dovnitr. Nebyl sice tak bohaty jak byva zvykem, ale za povzbuzovani sikmookke cisnice nam stacilo zatocit i s tema nekolika malo pekacema masa, testovin a ovoce a obed i vecere se behem chvile vyresily. Zitra to zase vypada na dest, ale aspon se jeste vyspime a konecne srovname. Tom nam snad konecne nekdy pred polednem priveze auto a prestehujeme se trochu bliz centra i Tomovo kancelari.