Wynridge forever

Tak jsme po prospané neděli čekali v osm ráno před Tomovým domem. Ryan nás nasměroval do paint storu a byl při nakupování nečekaně štědrý. Už to se zrovna moc nezdálo. Další směr po dálnici směr Boston a po dvaceti mílích sjezd do Widhamu. Najednou jsme stáli v komplexu šesti šestidomů (jj, 6x6) a došlo nám na co budeme tolik věcí potřebovat.

Základní postup před každou novou prácí je seznámení se s budgetem (cca počet hodin práce), vydělení počtem lidí a potom desíti, jedenácti, průměrným pracovním dnem. To dá dohromady zhruba počet dní na práci. Když z Ryana vypadlo 1700 hodin neměli jsme ani chuť něco čímkoliv dělit a vydali se rovnou na obhlídku. Jak Ryan správně podotkl, budeme tady asi till the end of the days, tedy do konce časů:) Je to tedy tak nějak tady a za první tři dny máme hotovou zhruba třetinu toho prvního od příjezdové cesty:)

Navíc se mi dneska podařilo pořidit si jedno z mojich nejmíň oblíbených zranění, když jsem se dlaní opřel o rozpálený motor sprejeru, takže jsem skoro celý den strávil hledáním lékárny, nemocnice a skučením mezi střidáním ledů na mojí napuchlé ruce. K večeru začalo pálení pomalu ustávat, takže jsem se snažil s ručníkem ovázanou rukou běháním po žebříku a sprejováním dohnat co se dalo, ale tma nás ve třičtvrtě na devět stejně donutila všechno pobalit a vydat se domů.

Jinak Míra je od pondělí s Tomem ve Strattonu ve Vermontských horách takže se nám stýská a za trest musíme jíst o třetinu větší porce večeří, už aby byl zase zpátky:)