poslední červencové volno

V sobotu jsme si dali lehkých 7 hodin práce ve Valley s osvědčenou přestávkou v nedalekém bazénu. Za půl hodiny jsme stihli porušit jen dvě pravidla [žádné jídlo v okolí 10 metrů od bazénu -> takže nikde a diving -> po skočení do vody příliš dlouhá prodleva před vynořením a začátkem temp..Míro sorry, plavčíci jsou jinak docela dobrý kluci, ale tohle je už fakt moc:)] Večer jsme skoukli celý týden odkládaný Butterfly effect a těšili se na volnou neděli.

Ta začala po ranním vegetění až poledním výletem do Burger Kingu. Dvacet hamburgrů se nikomu objednávat nechtělo, takže jako na blázna koukali zase na mě. Všechno jsme do sebe nacpali, vypili pití, dotočili pití, vypili pití a na cestu domů dotočili pití (normální americký free refill) a na třetí se vydali na nohejbal. Zase hrozné vedro, tak jsme po něm ještě popojeli kus za Manchester, naskákali do neskutečně teplého Glenn Laku a po dalším filmu a dalším krocanovi šli plní sil spát.

fckng weather

Pátý den ve Winridge. S obyvateli prvního domu se známe už důvěrně. Víme kam zajít pro flašku koly když je třeba osvěžení, kam pro pytlíky ledu když jsou třeba schladit puchýře na spálené ruce a kam pro pár whatthefuck výkřiků když polámeme pár kytiček před čtvrtým apartmánem. Práce moc neutíká, ale ještě tak tři dny a můžeme se stěhovat na další:)

Počasí je čím dál tím horší, tak čtyři pět dnů je obvykle jako před bouřkou, pořád přes 30C, dusno, vlhko, ráno nás na ulici polije těžký horký vzduch, spotíme se než dorazíme na místo, takže celý den pijeme, pijeme a měníme trička. Potom zabouří, sprchne, dva dni jsou celkem přijemné a zase všechno znovu. Ale začínáme si docela zvykat, až na jeden krizový den jsme docela v pohodě odpracovali 56 hodin. Jenom ve čtvrtek jsme v poledne všichni naráz vedrem a dusnem omámení slezli ze žebříku, pod stromem usli a probrali se až po hodině. S 50ti% výkonností jsme odpracovali odpoledne a už v šest se vydali do bazénu v Manchesteru. Po zavření bazénu jsme se přesunuli do městského parku na Elm street, poslechli si kus pohodového open air country a jako normálně byli před devátou doma.

Wynridge forever

Tak jsme po prospané neděli čekali v osm ráno před Tomovým domem. Ryan nás nasměroval do paint storu a byl při nakupování nečekaně štědrý. Už to se zrovna moc nezdálo. Další směr po dálnici směr Boston a po dvaceti mílích sjezd do Widhamu. Najednou jsme stáli v komplexu šesti šestidomů (jj, 6x6) a došlo nám na co budeme tolik věcí potřebovat.

Základní postup před každou novou prácí je seznámení se s budgetem (cca počet hodin práce), vydělení počtem lidí a potom desíti, jedenácti, průměrným pracovním dnem. To dá dohromady zhruba počet dní na práci. Když z Ryana vypadlo 1700 hodin neměli jsme ani chuť něco čímkoliv dělit a vydali se rovnou na obhlídku. Jak Ryan správně podotkl, budeme tady asi till the end of the days, tedy do konce časů:) Je to tedy tak nějak tady a za první tři dny máme hotovou zhruba třetinu toho prvního od příjezdové cesty:)

Navíc se mi dneska podařilo pořidit si jedno z mojich nejmíň oblíbených zranění, když jsem se dlaní opřel o rozpálený motor sprejeru, takže jsem skoro celý den strávil hledáním lékárny, nemocnice a skučením mezi střidáním ledů na mojí napuchlé ruce. K večeru začalo pálení pomalu ustávat, takže jsem se snažil s ručníkem ovázanou rukou běháním po žebříku a sprejováním dohnat co se dalo, ale tma nás ve třičtvrtě na devět stejně donutila všechno pobalit a vydat se domů.

Jinak Míra je od pondělí s Tomem ve Strattonu ve Vermontských horách takže se nám stýská a za trest musíme jíst o třetinu větší porce večeří, už aby byl zase zpátky:)

ne-děle

sleepin`..:)

Tak na okraj : to to nějak letí, to už to fakt bude měsíc?

Tak na okraj 2 : neřikám že chyba musí být bezpodmínečně na mojí straně, ale na účtu je pohyb nulový a večeře zatím taky žádná nedorazila. Takže si dávejte pozor při vyplňování adres a čísel účtů, nebo na balíčky pište nějak srozumitelně, že nejsou pro občany rumunské národnosti. Vybíraji totiž dole poštu a mohl by v tom být stejný zádrhel jako v tom, že už dávno máme PINy, ale už týden marně čekáme na kreditky, které měly přijít o tři dny dřív a zespodu nám je ještě nikdo nepřinesl:)

like a small party

V neděli mělo v devět začít pršet, ale předpověď se konečně taky jednou aspoň trochu sekla, takže se liják spustil až v 9:08. Takže zase volno, na dvě hodinky jsme zajeli do Valley udělat pár věci které se daly i v dešti a zase zpátky. Odpoledne jsme prošli největší sport, Sports Authority a Bob's Store s oblečením. Domů jsem dorazil jenom s jednimi Speedo plavkami, ale aspoň jsme znovu promysleli co všechno že tady budeme muset nechat nebo jak obalamutíme Deltu aby jsme všechno pobrali až se budeme vracet. Ne že by to byly až tak důležité věci, ale tak při těch cenách..nejlepší model K2 kolečkových bruslí za 99 dolarů, všechny Levis džíny za 30, Quicksilver trička za 10, košile Calvin Klein za 20 a tak pořád dokola..a taky jsem zjistil jak v obchodech šetří místo když se jim v označení velikostí už nevejdou x-ka před L. Jednoduše takhle:)


Večer nás Tom pozval k sobě domů. Stůl na fotbálek už opravdu profi, nejen promazaný a obalený bandážema, ale i vodováhou přesně vyvážený takže turnaj i celá party v typickém americkém obyvatelném sklepě mohly začít. Všechno bylo připravené takže bylo všeho dost i když dorazilo celé vedení i bulharská posádka. Všechno se povedlo, domů jsme dorazili před čtvrtou s povolenými ztrátami bez utomausnuvšího Míry..

a zase volno

V pátek jsme vyrazili do Valley, ale předpověď nezklamala a po obědě jsme se v lijáku sešli doma. Vyrazili jsme do města, v bestbuyi pořídili philips haircutter a v po čtrnácti dnech ve fastfoodu v burgerkingu k večeři patnáct hamburgrů a hranolky. Natlačili jsme je do sebe zrovna když volal Tom co máme večer v plánu, tak jsme za ním na desátou vyrazili do města. Kapela neměla chybu, nadšením stála celá Strangebrew, tak jsme do sebe po pěti hamburgrech s předstíraným vděkem nacpali dalších pár kuřecích křídel, ochutnali dva vermontské pšeničné Harpoony a přesunuli se na fotbálek. Ještě jsem neviděl aby si někdo před hrou procvičoval zápěstí, madla obaloval vlastníma bandážema a speciálním olejem promazával tyče, ale podle toho to taky vypadalo. Za dvě minuty to bylo se štěstím 1:7 a mohli jsme proti Tomovi s Ryanem pustit další. Tak jsme se prostřídali, seznámili se zbytkem Painting plusu, klukama s Bulharska a Kolumbie, doposlechli kapelu a po skorojakočeské plzni se v jednu vydali domů.

tak trochu working week

Trošku se to tady nehýbe což je způsobeno především tím, že mám tenhle týden jakš takš co dělat a ne trávit celé dny nesmyslným bušením do klávesnice. Mám co dělat znamená nedélní šestihodinové zahřátí a následné čtyři dvanáctihodinové pracovní dny po kterých nezbýval čas na nic jiného než na pizzu nebo nějakou z tradičních kombinací (vepřové, hovězí, krocaní) x (brambory, rýže, kaše, těstoviny) x (okurka, rajče) x (Coors light, Bud light, limo) [vždy jedno od každého] a zmrzlinu. Zmrzlinu ke každé příležitosti protože tady je, jako všechno ostatní způsobující nadváhu, levná. Za 12 dolarů jsme jí ve čtyřech kyblících nakoupili necelých 7 litrů a během necelých čtrnácti dnů jí zase máme na seznamu docházejících potravin.

Zítra je podle předpovědi šedesátiprocentní pravděpodobnost srážek takže třeba trochu času bude, jinak mi můžete víte co:)

A) posílat večeře na adresu 645 Chestnut Street, Manchester 03104 New Hampshire, USA a to ve stavu, ve kterém přežije transport a bude snadno připravitelná v mikrovlnce.

B) posílat 9 dolarů na účet č. 83874828200 u Banknorth Manchester abych mohl ze žebříku slézat o hodinu dřív.

Kombinace A+B se nevylučuje, stejně jako opakované plnění kteréhokoliv výše uvedeného. A tímto vším ušetřený čas budu věnovat výhradně psaní a uploadování fotek:)

a tak další víkend...

Nic zvláštního se neděje pokud za zaznamenání nestojí problémy jako že barva někdy pořádně nekryje, vosy maji radost s každého náznaku že si s nima chce někdo hrát, cena benzínu se dramaticky blíží ke třem dolarům (= 18 Kč za litr!!), cena elektroniky stejným tempem padá k zemi že se gigové usb disky prodávají jako rohlíky a sluníčko si vynahrazuje propršené dny takže je vážně každý den přes třicet.

Tak jsme v pátek zase 10 hodin natírali, sprejovali a natírali, v sobotu jsme po nedohodě se s majiteli ve čtvrtek umytého baráku dostali nečekané volno, které jsme strávili chozením po městě, obchodech a usínáním na baseballovém zápase Manchester vs. Merrimack. Náš druhý zápas, ve kterém jsme dokonce vydrželi přetrpět celou třetinu, ale za hodinu jsme se dočkali akorát čtyřech povedených odpalů, které byly stejně v poli ze vzduchu chyceny, ale jinak samých outů, ballů a striků což jsou všechny možné názvy pro nepovedený nadhoz nebo odpal. A že jich tady kluci umí.

V neděli nás čekala malá dodělávka domu s kterým se kvůli počasí pářeme už celý týden, ale protáhla se na šest hodin, takže jsme večer stihli už jenom skočit do bazénu [v době kdy do něj mohou jen Manchesterští rezidenti, což jsme teda i my:)] a do vyčerpání se honit na tenisovém kurtu při nohejbale. Jinak se musím podívat, ale prý ho tady absolutně neznají, nehrají, dokonce pro něj ani nemají název. Tom povídal, že kdyby nějakej měl mít, že by to byl asi likeball nebo něco na ten způsob, ale fakt, že kolemchodící a basketbal hrající niggas na nás koukali jak kdyby jsme spadli s Marsu.

Last rainy day of whole summer

Ráno vypadalo ještě hůř než večer takže jsme se z postelí neměli kam hrnout. Před obědem jsme aspoň vyrazili do Bedfordu v dešti omýt příští barák, ale ve tři jsme už zase byli doma a zlákáni výletem do polského obchodu se pustili do pečení chleba. Všechno se povedlo jak mělo a za dvě hodiny jsme z trouby vytáhli jeden opravdový kmínový s krásnou tvrdou kůrou. Tak ráno.

Jinak nevím jak přesně tady fungují předpovědi, když po čtyřech propršených dnech má být zítra 36C, ale zatím vycházejí na +- hodinu přesně tak uvidíme. Večer jsme si byli zahrát nohejbal a vyběhli na skálu rozhlídnout se po Manchesteru a konečně snad fakt začíná být pěkně.

Day-off 2 :-(

Ráno jsme vyrazili už před osmou s plánem akorát dodělat rozdělanou práci. Během ní na mě v druhém patře po píchnutí do vosího hnízda (jak je to s tim příslovím) vylítnul roj vos, ještě docela přátelských když do mě žihadlo zabodla jen jedna, ale vrtačku i okenici jsem pustil stejně, sebe naštěstí ne a se zavřenýma očima čekal kolik si jich na mě ještě bude chtít smlsnout. Dělali jsme co jsme mohli, ale po obědě se strhla bouřka ještě větší než ta úterní a zahnala nás domů. Tam na nás zase čekala pokuta od strážmistra Sawyera za noční parkování, "against flow of the traffic", kdo by si toho tak u nás moh všimnout...20 dolarů nás ale snad nepoloží, aspoň si vyzkoušíme jak se vypisujou šeky, které jsme dostali v bance a neprozřetelně chtěli vyhodit:)

Odpoledne nad knihou a internetem, večer opět nákupní a vařící:) Není to nic moc, v tomhle počasí se ani výletit jinde než po obchodech nedá, ale zítra snad poslední rainy day.

Day-off

Rozdělili jsme se asi na dýl, dostal jsem telefon a Dodgka je už konečně doma takže jsme tři, s Ryanem dohromady čtyři. Ráno se ale, než jsme aspoň stačili sundat z oken okenice, strhla strašná bouřka takže jsme se zase otočili a byl před námi volný propršený den. Ale aspoň jsme v bance zařídili účty - žádné poplatky za vklady, vedení, výběry nebo internet banking, všechno free - odvezli subárko na technickou a ve městě prošli pár obchodů. Večer jsme se rozhodli jednou vynechat vaření a vyrazili do nedaleké Strangebrew taverny. V úterý všechno za půlku, takže jsme se každej za 8 dolarů nacpali kuřecíma křídlama, hranolkama a dohromady vyzkoušeli skoro polovinu z padesáti různých nabízených piv. Nejlepší bylo asi pšeničné UFO z Vermontu s malinovou příchutí, taverna pěkná, ale barová kapela hrála trochu moc nahlas že jsme se vůbec neslyšeli a tak jsme v 10 vyrazili domů vyhlížet lepší počasí.

Z pláže do práce

Zase pondělí. Trochu jsme se promíchali, kluci jeli opet do Valley a já se zbytkem patra, Honzou a Ondrou do Londonderry na další domek v manchesterských lesích. Práce, práce, ale s motorovým sprejerem šlo všechno mnohem rychlejc, takže kromě mého skorosepropadnutí do obýváku a z dvaceti centimetrů na vlastní oči poznání síly sprejeru nic zvláštního. Dodge pořád nikde takže jsme neměli na výběr a po uznalé pochvale od majitele "fuckin' nice and fuckin' fast" nás vzal Ryan domů už před sedmou. Aspoň zbyl čas na originální report z neděle. Zbytek dorazil až před devátou takže na nic než tradiční večerní hody čas nezbyl.

ostravak bloguje z Hamptóna

Ráno sme sa po brekfestu vydrcali z tého Blodgetu a namejřili k móři. Po hájveji sme tam byli včil sme ani nemrkli a už parkingovali za 10 dolárů u teho Hamptón beacha. Sma se rozložili na také jak cyp dlhé a narvané plaži kde to byl samý tlstý amík s velkym kůlerem na ty vše hamburgre a kokakole a chvílu jen tak kókali. Ale už sme se nemohli dočekat teho moře teda spíš oceánu páč sme nikde neviděli ani břeha a vrhli se hned do tech vlnisek. Sme teda nečekali žádné zázraky tu, ale bylo to teda studené jak sviňa aspon byli vsichni na pisku. Tak jsme ani řádně nezaplavčili a už zas běželi ven se ohrat. Tam byly i teda hřiště tak sme koupili balón zase za těch 10 dolárů, teď bez ednoho centu jeste. Sme tam porad hráli ten volejbal, s ňakými amíky co to moc neuměli, borci jim dali, my s Mírou bysme jim teda taky dali kdyby nebyl ten písek tak horkej tak sme prohráli 0:10, ale bojovali sme teda. Tak sme se porad kupali v oceáně a váleli na tem beachi a užívali že nemusime do roboty až teda slnko zapadlo a my byli spalený jak sviň. Ale moc. Tak zase dom, v krámu sme nechali peníz docela v limitu páč nám ani nepredali víno když je ta neděla a vyrazili už teda dom. Teda večeře zas dobry, hodně dobry sme měli krocana celkom tři chody já druhej nemoh tak sem měl jen dva ale dobre. Film byl večír o tech dvou protagonistech, tech kašpárcích Štvrtníčkovi s Lábusam s temy fotbalovémy odposlechy tak sme sa zas nachlámali a v tak v tech jedenast sli teda spat.

Valley West

Ráno jsme se pěkně prospali do půl devátý a na desátou jsme byli ready do práce. Nebylo ale kam jinam, a tak nezbylo než vyrazit do díry za město, do Valley West podívat se na pár modrých domků. Volnějším tempem jsme stihli dva kompletně natřít a v šest vyrazili zpátky. Dvě kila kuřecího masa a bramborových teter se jak jinak než povedly. A sice před volným dnem, ale po filmu jsme ještě před jedenáctou padli do postelí.

Takových příjemných 13 hodin

Ráno jsme se rozdělili a s Mírou subárkem vyrazili natřít jednu menší stříšku, posbírat po okolí nepobrané barvy a žebřiky, vybrat šeky za hotové joby a dotřít pár nedodělků. Ani jsme si ve spěchu nevzpoměli na oběd a na střeše posledního domu zjistili že už je zase po osmé. Šeky jsme zavezli Tomovi domů a zamířili taky tam. Uź na nás čekala zpola hotová večeře, pečené brambory s vajíčky míchanými s šunkou a zelenina. Kvalita večeří buď den ode dne rapidně roste, nebo jsme čím dál tím víc stahanější a všechno nám chutná čím dál tím víc. Jakš takš i chleba Giant, klasický americký toastový, važící asi 0,5g a zmačkatelný do téměř neviditelné kuličky. Po opečení na pánvi je sice docela poživatelný, ale stejně je ho k snídani minimum aspoň půlka balení.

Mission stable completed

Devatenáctileté Dodgky se přeci jenom nespravují tak snadno, a tak jsme dneska dostali Ryanovo kupíčko. Sice už trochu vylítanou, ale pořád hodně dobrou Mazdu MX-3. V 8 jsme opustili Blodget, po obědě jsme měli dotřenou stáj, k nepoznání od té, ke které jsme přijeli pondělí a vrátili se zpátky do Manchesteru. Do nekonečné čtvrti stejných modrých domů s nekonečnými stěnami a vysokými štíty. Snad jen na záskok, dlouhé čtyři hodiny na spoustě domů, na kterých se naše práce ztratila jako nic nás nebavily a tak jsme o něco dřív, před sedmou, vyrazili do Hannafordu pro chleba a mlíko. Chleba za 96 dolarů. Nákup se zase zvrhnul ve vybírání slev, takže jsme mezi kýble od barvy zase cpali kopice pití, ovoce, masa, zmrzliny a dalších životně důležitých věcí.

Večeře sice vymyšlená za 1, šunka skvělá, vejce stejně, jenom rýže, aby nechutnala jako z popelníku, chtěla na plotně tak o minutku míň. Na první rýžový pokus se to ale dalo a kečup všechen smrad stejně krásně přebil takže si nikdo nestěžoval:)

Nothing special

Nic zvláštního se nestalo, pršelo a pak přestalo..takže celý den bylo příjemně pod mrakem a dalo se dýchat. Čerstvý vzduch, výhled na kopce, všude kolem koně, a tak práce pěkně utíkala. Na stáji už byla hotová základovka takže jsme pokračovali s druhou vrstvou a po dvanácti hodinách nás tma zrovna v nejlepším zahnala zase zpátky do subárka a domů. Na žádné kulinářské speciality už čas nezbyl, takže opět jistota, pizza. Ale poslední, takže zítra určitě zase nějaká změna.

Independence Day

Celý den jsme strávili natíráním nově postavené stáje u farmy kousek za Manchesterem. Pěkně svítilo, k tomu nepříjemné čerstvé dřevo, takže jsme toho měli za 11 hodin až kam. Večer jsme pobrali síly akorát na upečení pizzy a zašli jsme se podívat k řece, Merrimacku, kde byl v předvečer dne nezávislosti, na mostu na Bridge Street asi třičtvrtěhodinnový ohňostroj. Nic zvláštního, finále bylo spíš o kvantitě než o nápadu, zapálili asi všechno co jim za večer zbylo takže se nad řekou na chvíli skoro rozednilo a všem praskaly bubínky, ale podívaná pěkná.

Auto bude v provozu až v pátek, barvy nám takhle o svátku v Paint Storu neprodali takže jsme se celé dopoledne váleli a nabírali síly. Bez auta se prostě nedá dělat nic, ale aspoň začalo pršet takže nás to ani tolik nemrzelo. K obědu jsme zapekli těstoviny s klobásou, zeleninou, vejcem a vším co se našlo a zavolali Ryanovi (Tomovo crazy brother a náš boss nr. 2) jak to vidí s odpoledním fotbalovým semifinále, během deseti minut stála před barákem černá Honda a vyrazili jsme k Hallovým domu. Největším zážitkem byl asi dovezený oběd, dvě a půl hodiny u fotbalu jsme většinou prospali, zatleskali dvěma gólům v poslední minutě a jeli zase zpět. Večer jsme ještě vyrazili na menši výběh do Manchesterských kopců, cestou skoukli kus jak jinak než nudného baseballového matche, doma o nic zábavnější Scary Movie 4 a šli spát.

Stavení, kuře, město..a moře snad v úterý na den nezávislosti:)

V neděli se sice nepracuje a tak všichni na pracující divně koukají, ale s majiteli jsme byli domluveni, takže jsme na desátou přijeli domek dotřít. Dotřít sice znamenalo dalších šest hodin, ale celý den bylo hodně pod mrakem, na práci ideální počasí. Domů jsme tedy dorazili už před pátou a začali zpracovávat den předtím nakoupené zásoby. Na pekáči opekli rozpůlené brambory a v pěti vrstvách vyskládali spolu s dvěmi a půl kily kuřecího masa do pekáče. Za půl hodiny jsme tak z trouby vyndali ohromnou porci výborného jídla, u nového kulatého stolu větší část snědli a největší flákotu nechali na druhý den k obědu. Na práci jsme neměli už nic důležitého tak jsme se se všemi žebříky na střeše vydali na průzkum města. Vzhledem k tomu že byla neděle chvíli před osmou jsme už neměli moc na výběr a zastavili u oblíbeného cirkusu (jinak taky Circuit City).

Odtud také pár vtípků..1GB flash disk 650kč, stolni DVD player 600kč, notebook Acer 14`, 256 RAM, 40GB harddisk 9 000kč, cestovní DVD přehrávač 1 700kč, Memory Stick Duo 2GB 1 500kč, autorádio s CD na MP3 1 500kč, MP3 přehrávače max. 3 000kč, kontejner na odvezení toho všeho domů lodí bohužel k nezaplacení:)

Ve Walmartu jsme si tedy už jenom koupili cooler na svačiny, najezení a uchození dojeli zpátky na náš Blodget street a šli spát.

První den a shoppin`

Ráno jsme skočili do místo dodávky půjčeného 4x4 subárka a po dálnici jsme byli za chvíli u baráku. Za něco málo přes devět hodin jsme stihli většinu natřít a vyrazili zpátky do Manchesteru na nákup. Původně jenom pro párky k večeři, ale skončilo to u klasického amerického přetékajícího vozíku. Supermarket Hannaford jako důkaz, že socialistických cen jde dosáhnout taky jinak než rozdáváním a vysokými daněmi, ale třeba i tvrdým kapitalismem a konkurencí:) Navíc ne že by nebylo doma z čeho vybírat, ale pořád je vstup do jakéhokoliv amerického obchodu asi stejný šok jako vstup do rakouského před 16 lety.

Tak jsme naložili 60 třetinkových plechovek coly a spritu po 4kč, dvacet párků za 45kč, 3 kila kuřecích řízků za 120, 3 kila čokoládových corn flaků za 150 a další spoustu pití, masa, rýže, těstovin, sušenek, ovoce, zeleniny a pizzy. To všechno za necelých 160 dolarů jsme naházeli mezi barvy a štětky do subárka, doma vyskládali do megalednice a utahaní šli kolem 10 spát.

Housing

Bydlení je kapitola sama pro sebe a tak je to kapitola sama úplně pro sebe i tady.

Tomovi jsme doma vybrali sklep a pobrali všechno užitečné, protože v novém domě, který ten den zrovna koupil nemělo být vůbec, ale vůbec nic. Po chvíli napětí jsme zastavili u třípatrového baráku kousek od centra. Všechno jsme nanosili do našeho skromného 7+1 patra, celého čerstvě vymalovaného, vyloženého novým kobercem, s koupelnou a hightech brand new kuchyní (mikrovlnka, trouba, myčka, americká dvoudvéřová lednice a vestavěný cd přehrávač). Na 7 pokojů je nás sice už 6 Čechů, ale teda pořád ještě docela přiměřeně. Všude spousta místa, skříní, oken a výhledů na zahradu i na ulici. Pevná linka je sice zatím nefunkční, ale spolu s adsl by se měla ve čtvrtek zprovoznit. Internet má být podle smlouvy super fast, tak uvidíme co to na místní poměry bude znamenat. Aspoň nějaké zprávy se nám přes den snad načtou.
Jinak pod náma bydlí pár Polish guys s kterýma v kontaktu nejsme, spousta místa nad náma na bydlení být nemá, prostě playing room s šipkama, fotbálkem který se nám zatím válí ve sklepě a jehož čas určitě přijde a podobně.

Trošku teda bolí ruce, nožky ze žebříku, ale dá se to a jinak všechno OK.

Training

Tak jsme ráno přetrpěli další snídani. Z šuplíku pod muffinama jsme ale vytahali navíc pár misek corn flaku takže byla podstatně pestřejší. Na nohou jsme byli zase už v 7, takže jsme pobalili a u počítače a televize počkali na Toma, který nás před polednem hodil k sobě domů. Všechno šlo celkem rychle, vyčistili jsme a přebralí věci z neskutečné zapraseného Dodge z minulého roku, vyfasovali týmové uniformy a s mapou vyrazili do krámu pro třetí úplně nový žebřík a na první baráček 15 mil od Manchesteru směrem na Boston. Jinak zatím pořád ve čtyřčlenné skupině tak jak jsme startovali z Prahy.

Před malým patrovým domkem (typická americka chata - uprostřed lesa s dvojgaráží, třemi auty a satelitem) proběhlo Mírovo stručné školení. V podstatě základy stavení žebříku, scrapingu, myti, primaringu, edgingu a hlavně paintingu sidingu i trimmů:) majitelka domů nám jenom svým offroadem rozmašírovala nás crew kit, bednu se vším potřebným, ale podařilo se ji jinak nic nerozbit, a během půl hodiny byla z Wal-martu zpátky s dvěma novými takže ještě výhra. Její sestra zase nemohla pochopit jak u svého offroadu točit volantem aby netrefila náš van, ale po krátké instruktáží o couvaní se všechno podařilo. Dneska zatím bez barev, takže jsme dům připravili, očistili a po dvou hodinách vyrazili zpátky, zatím že všeho docela nadšení, tak nám to snad nějakou chvíli vydrží.

U dálnice jsme povečeřeli první hambáče, 3x po dolaru ohromný Whopper Jr. a za další dolar neomezené pití. Přestal nás ale poslouchat náš Dodge, a tak jsme nabrané kalorie zase spálili tlačením k nejbližší pumpě a dotankovali za 10$. Benzínem to sice očividně nebylo, ale motor po krátkém přemlouvání přeci jenom naskočil a vzchopil se aspoň na půlmílovou cestu po dálnici. Na víc ale ne, tak jsme ho odstavili na trávě a já tak úspěšně navázal na tradici druhých dnů pobytu v USA (viz někde dole). Zjistili jsme, že v motoru neni skoro zadny olej a tak jsme se chvíli kochali provozem na highwayi a po půl hodině nás firemní taxík hodil zpátky k Tomovi.